Z odpovědí třiatřiceti lidí, kteří zareagovali, tak mohl, nebo podle editorů snad i měl, povstat typ nezávislého příslušníka "šedé zóny", který s totalitou sice mohl uzavírat drobné kompromisy, avšak neprovinil se proti vlastnímu dobrému svědomí. Jiří Ješ, autor předmluvy, postoj těchto lidí vymezil negativně: jsou to ti, kdo "nepošpinili své jméno veřejnou slovní podporou jakýchkoli komunistických nepravostí". Mělo tím být řečeno, že vedle zavedených a onálepkovaných společenských skupin existuje ještě jiný, méně transparentní, nicméně přesto typ "nezávislého člověka".
Tento záměr nevyšel; v první řadě proto, že Bratršovská s Hrdličkou neodolali pokušení a zařadili do knihy i své vlastní (obsáhlé a osobní) odpovědi na anketní otázky, takže dost dobře nelze nemít pocit, že osobní prezentace jim byla faktem minimálně stejně významným jako to, zda bude v knize plasticky vystižen šedozónní typ. Editoři tu mluví i takto: "... je nepochybné, že tyto osobnosti patří do celkové struktury každé společnosti a že se na jejím obrazu podílejí často víc, než se obecně předpokládá." To je přece jen trochu moc.
Cosi o pozadí sebeprezentační touhy ukazuje curriculum, jež o sobě podala polovina editorského dua Zdena Bratršovská. Její text je svou podstatou nepolitický, a to paradoxně hlavně tam, kde jako by se k veřejným otázkám snažil vyslovit. Ostrost autorčiných názorů však zrazuje naivita. Zdá se například, že Bratršovská má sklon dál, tak jak to bývá v mládí, věřit v polaritu majetku a svobody: buďto má člověk jedno, nebo druhé, ale mít obojí jako kdyby bylo podle nějakého záhadného etického klíče vyloučeno. Bratršovské letmé glosy české společnosti nebo historie sice také znějí zásadně, ale jsou neudržitelné: rázně, ještě rázněji než jí tolik nemilovaní komentátoři novin například Bratršovská řeší mnichovský či jaltský syndrom, jenže bohužel na vlně emoce a v obou případech na první pohled bez znalosti věci.
Bratršovská, aktivnější členka autorského páru, vlastním textem naznačila, že za problémy, které jsou anketními otázkami nastoleny, je velice obtížné ručit bez proklamací. Asi by zde méně bylo více, a čteme-li potom zbytek knihy jako jakési rozvinuté esejistické Who Is Who, opírající se o výpovědi zajímavých a často i slušných lidí, najdeme, nerušeni jejich ambicemi, dost zajímavého materiálu k srovnávání. Například ve způsobu, jímž různí respondenti definují svobodu a nezávislost: Jiří Černý stroze jako schopnost ručit jen sám za sebe, Radkin Honzák jako dospělost oproštěnou od dětské touhy i rodičovských zákazů a příkazů, Slavomil Hubálek jako "projev vnitřní sebedůvěry a víry ve smysluplnost existence, v hodnotu svobody a pravdy". Jedna z anketních otázek se též ptá, mají-li respondenti nějaký etický kodex, respektive vzor. Čtenář může uvažovat, zda jsou pravdě blíž ti, již uvádějí seznamy úctyhodných jmen, nebo třeba Michal Janata: "Snažím se uhodnout v každém okamžiku, pokud jsem při smyslech a rozumu, co je správné a co špatné."
Mnoho medailonů je podnětných (například historické reflexe Milana Nakonečného), pro všechny bez výjimky však platí, že čím méně je v nich tendence, touhy ovlivňovat a přesvědčovat o vlastním významu, tím lépe.
Jak chutná nezávislost - 33 životních ohlédnutí. Sestavili František Hrdlička a Zdena Bratršovská. Votobia, Praha 1998. 260 stran, náklad a cena neuvedeny.
5. prosince 1998
