Nezpochybnitelná se jeví i druhá nominace – za dobově věrné stylové kostýmy, které navrhla Madeline Fontaine. Zato oscarová šance, kterou má skladatelka Mica Levi, může leckterého diváka zaskočit, protože právě její útočně srdceryvná hudba stupňovaná ve finále až na hranici únosnosti v něm vyvolá pocit, že při další dávce patetických smyčců už se dá na útěk.
Scénář odměněný na festivalu v Benátkách, jehož autor Noah Oppenheim se dosud soustředil na teenagerské akční fantasy, připomíná východisko slavné Královny. V ní Peter Morgan sledoval britskou panovnici Alžbětu II. v krátkém úseku po smrti princezny Diany, a také Oppenheim se zaměřuje na pár dní života Jackie po atentátu na jejího manžela, amerického prezidenta J.F. Kennedyho.
Zvolil k tomu dost obehraný rámec, rozhovor Jackie s novinářem prokládaný popisovanými výjevy, což jsou ve značné míře opět více či méně meditativní rozhovory hrdinky, ať už je vede se švagrem Robertem Kennedym v podání Petera Sarsgaarda, se svou dávnou důvěrnicí, družičkou a sekretářkou v jedné osobě, či konečně (nekonečně) s knězem.
Režii převzal Pablo Larraín, chilský tvůrce životopisu básníka Pabla Nerudy; dalo by se tedy čekat, že si od americké ikony udrží víc odstup a nebude se cítit svázán respektem či ostychem. Přesto se drží v mantinelech uctivě chápavého portrétu čerstvé vdovy, která až posedle pracuje na vytvoření posmrtné legendy J. F. Kennedyho, přičemž všechno i všechny podřizuje pouze a právě jejímu vidění, tedy Portmanové.
Vše má ve tváři
Naštěstí jde o herečku, která nepřetržité sólo sebeovládání nejen unese, nýbrž dokonce povýší. Důvěrné náladě snímku napomáhá fakt, že veškeré dění zprostředkovává kamera výrazem její tváře: uvítání v Dallasu, manželovu krev v klíně, zpáteční let s rakví, protokolární našlapování kolem uvedení Lyndona B. Johnsona do uprázdněného prezidentského křesla, dohadování o smutečním obřadu či hrobu. Jen velice kradmo se filmové interview s Jackie dotkne prezidentových záletů, jinak se chová ohleduplně: novinář v podání Billyho Crudupa i film jako celek.
Jakkoli se snímek týká velkých dějin i známých osobností, nejsilnější je ve svých nejméně efektních pasážích: když osamělá bludička putuje Bílým domem, který musí vyklidit, když si k balení krabic nalije skleničku nebo při rekonstrukci skutečného dobového dokumentu, ve kterém ukazuje, jak sídlo amerických prezidentů zvelebila. Výměna vůdců doprovázená výměnou záclon, to je realisticky absurdní vykřičník, výmluvnější než debaty o Bohu či dějinách, které zejména v druhé půli vedou zážitek na pomezí přešlechtěné unylé nezáživnosti.
Ale Natalie Portmanová je velice pohledně zlomená Jackie.
