Vy jste se hned po převratu zasazoval za menšiny, které tehdy žily v české společnosti, především za Vietnamce. Psal jste o nich do Respektu, pomáhal jste jim i jinak. Proč?
Ano, tehdy to bylo novum, jako první jsem napsal reportáž o rasový vraždě. Ve svých článcích jsem argumentoval jakousi terminologií Charty 77, lidskýma právama. Ty články po sobě nemůžu číst, přijdou mi strašně naivní. Ale všichni jsme byli strašně naivní. Tenkrát šel černoch někde po okraji Prahy nebo na vesnici a lidi se za ním otáčeli.
Jak jste se vůbec k Vietnamcům a k jejich problémům dostal?
Měl jsem kontakty v těch - řekněme dnešním korektním jazykem - menšinách díky hospodám a tržištím, kam jsem se vydával na výpravy, což souviselo s mým sklonem k dobrodružství. Tenkrát jsme s kamarádkou Bárou Veselou zařídili azyl asi padesáti lidem, kterým hrozilo nebezpečí, že budou odlifrovaný do Vietnamu a tam je komunisti odvlečou do gulagu. Pro mě to byl dozvuk práce pro Chartu, která v sobě nesla starost o druhý.
"Český národ si hraje na svatoušky a to mě popuzuje."
Postupně jste se však z onoho novinářsko-charitativně-utečeneckého angaž má vymanil a stal jste se spisovatelem ve svobodném povolání. Proč jste od toho angažmá "odpadl"?
Jáchym Topol
Začalo být jasný, že nastoupí profesionálové. Nemyslím profesionální bojovníky za lidský práva, ale že tady budou fungovat utečenecký tábory a další struktury chránící lidi na útěku. A ty se vytvořily. Druhým důvodem bylo moje vlastní psaní. A třetím důvodem byl náraz násilí v Los Angeles, k němuž došlo a kde byly desítky mrtvých. Já byl mladý a měl krásnou vizi multikulturní Ameriky - a najednou jsem viděl, že ta moje multikulturní Amerika stojí na vratkých nohách. Když jsem ztratil tenhle model, už jsem nechtěl dál. Pomáhat lidem, kteří hledají azyl, jsem nemohl bez nějaký vize, já například nemám křesťanský fundament, na němž bych takovou pomoc mohl založit. Kromě toho jsem po dvou třech letech neustálýho novinářskýho reagování na realitu pociťoval obrovskou únavu.
Jsme i nejsme Západ
Říkal jste, že po převratu tu byl černoch exotickou bytostí. Je dnešní česká společnost o tolik barevnější?
Když srovnáme rok devadesát a dnešek - je to úžasná změna! Třeba děti ve školkách jsou už různýho původu. Ale když Prahu srovnáme s Paříží či s Berlínem, tak je v barevnosti stejný rozdíl jako ve všem ostatním. Souvisí to kromě jiného s tím, že česká společnost není tak bohatá, aby lidi zvenku lákala tolik jako Francie nebo Německo. Ale když si vzpomenu na devadesátý rok... Jezdil jsem dělníkům a mistrům vykládat, že když Vietnamec rozbije zrcadlo, okno nebo stroj a usmívá se, neznamená to, že se posmívá, ale že tak vyjadřuje svoje rozpaky a prosí o omluvu. Tehdy se stávalo, že mistr chtěl Vietnamci vrazit pár facek. Tak tohle už je snad opravdu jiný.
Ještě k Los Angeles. Myslíte si tedy, že když lidi nemají uspokojeny základní potřeby, že se v nich probouzí těžká agrese?
Obávám se, že právě takhle tomu je. Nedělám si iluze, že třeba ve Francii nebo v Německu neexistujou skrytý bomby rasistickýho násilí, který můžou kdykoli vybouchnout. V tom mám daleko míň iluzí než dřív. A dokonce nyní mívám okamžiky strachu ze světa. Ty jsem dřív nezažíval. Já si vždycky říkal: To je výborný, facky, násilí, policejní mlácení jsem zažil jako mladý a zdravý bez rodiny a teď už budu psát knihy a dožívat. A nyní se bojím, abych se nedočkal hroznýho násilí na ulicích jako stařík, kterej už nemůže dost dobře bojovat. Snad nějakej ten démon temnejma křídlama nepřikryje tuhle část Evropy.
Jeden čas jsme se všichni oháněli filozofem Fukuyamou, jeho esejem Konec dějin. Měl jsem skutečně pocity konce dějin a domníval jsem se, že se Čechy, Morava, Slezsko stanou výběžkem Západu, který bude zasypán takovou tou nejspotřebnější, hnusnou kulturou, ale že se nicméně bude docela dařit ostrůvkům kultury autentický. Tak se i stalo. Jenže konec dějin je v nedohlednu. Vidíme, že dějiny jdou dál a dál, jak Rusové krásně říkají, "v těčénii gódov", a cyklicky se odehrávají výbuchy násilností.
Jsme tedy výběžkem Západu?
Když přijedu z Ulánbátaru nebo z Kyjeva, jsme západní země. Když přijedu z Paříže, z Londýna, nejsme jí. To je pro romanopisce výborný. Možná je ale čirá spekulace, jestli jsme západní, nebo východní stát. Myslím, že jsme hlavně střední Evropa. Možná jsou to naivní detaily: ale v týhle zemi psi, kteří běhají po ulicích měst, mají košíky, většinou jsou čisťounký a nějak se jmenují. Na Balkáně nebo na Ukrajině tomu tak není. Zároveň se ale domnívám, že třeba v Německu neuvidíte na ulici tak často jako u nás vyhysterčenou matku bijící dítě. Jasně, ona je fakticky nebije, plácá dítě po zadku, ale proč tak činí? Protože je vyčerpaná z nákupů, chodí do práce, manžel se ohlíží po jiných ženských a ona se musí postarat o děti. To je východní model. Tak to aspoň vidím svýma pražskýma očima. Vím, že hodinu cesty za Prahou se ocitám zase jinde.
Divný útvar na mapě
Často jezdíte na autorská čtení. Máte nějakou pocitovou mapu Česka?
Vnímám, že německé pohraničí, kde je sféra německá, žije rychlejším tempem než například střední Morava. A většinou trpím v Brně: jsou tam pomalí číšníci, když jsem šel dceři v Brně koupit omalovánky, paní je všechny vybalila a začala mi o nich rozkládat, všechno tam trvá hrozně dlouho... Já se vždycky nabádám: Uklidni se, ber to jako radost. Ale nedokážu to, jsem zrychlenej.
Máte své čtenáře i na Slovensku, jezdíte za nimi. Jak tu zemi vnímáte?
Slovensko je už úplně jiný, to je exotika, kde je všechno ještě pomalejší. Takhle už bych asi nedokázal žít. Jenže když letadlem odfrčíte například do New Yorku, zjistíte, že Praha je pomalá, maličká, ospalá. Všechno je relativní.
Želel jste rozpadu Československa?
Rozpad mě mrzí z čistě sobeckých důvodů: žil bych v zemi, která by byla větší, exotičtější. Bavilo by mě, kdyby tu s námi byl ještě jeden, jižnější, divočejší kmen, mluvící trochu jinak. Navíc Československo na mapě vyhlíželo jako jakési zvíře nebo mořský tvor, kdežto Česko je na mapě beztvará kaše, hlava medúzy či čeho. Vím ale, že je to vyloženě emocionální přístup, navíc generačně daný. Dnešní šestnáctiletý člověk vnímá Česko naprosto samozřejmě: Ano, tohle je moje zem. Pro mě to po zbytek života bude novinka.
I na našich rukách ulpěla krev
Vzpomněl jste německé pohraničí. Jak vnímáte česko-německé vztahy?
Jsem z první generace českých autorů, která nemluví německy, ale anglicky. Generace tatínků, třeba Jiří Gruša či Pavel Kohout, museli umět německy, aby se uplatnili v exilu. Generace dědečků, autoři typu Arnošta Lustiga nebo Jaroslava Putíka, se německy naučila za okupace a v koncentráku. Obrozenci mluvili německy všichni, nic jiného jim nezbývalo. Už jen z toho důvody mě vzájemné vztahy zajímají. A navíc: dvě svoje knihy jsem napsal v Německu díky tamějšímu stipendijnímu systému.
Další věcí, která mě k tomuhle tématu přitahuje, je vyhnání. Snad to nevyzní jako masochismus, ale jsem šťastnej, že v médiích fakta o tom, čeho jsme také byli schopni, proběhla tolikrát, že už každej mrňous v kolíbce může mít povědomí o tom, co se tu taky stalo. Když to řeknu hodně zjednodušeně: s největší pravděpodobností na českých rukách lpí krev dvaceti či třiceti tisíc ubitých lidí. Máme komplex oběti: Rusové jsou zlí, Němci jsou zlí, kdežto my, s naší vesničkou střediskovou, jsme takoví hodňoučký, máme čisté ruce a hrabalovské pivénko - mimochodem na tom bezproblémově chápaném Hrabalovi nese svou vinu Jiří Menzel se svými filmy. My rádi eliminujeme jakoukoli krutost života, jakékoli rány a jizvy, které jsme někomu způsobili. To mě popuzuje.
Jakou vidíte perspektivu česko-německých vztahů? Co s tím probuzeným traumatem z Německa, které je opět evidentní?
Německo je obrovský - jak říká germanista Tomáš Kafka: Německo už je svět. Česko-německý vztahy jsou odvěkým problémem a budou jím ještě nějakou dobu. Ovšem problémem českým, respektive pro Čechy, pro Němce je to jen zlomek jejich zahraniční politiky a zájmů. A třeba vztahy polsko-německý jsou pro Německo daleko zajímavější už proto, že Polsko je mnohem větší. My zatím budeme takový treblmejkři, který si neumí pořádně vyčistit podrážky o rohožku. Základní problémy ale pozvolna vyhnijou a my budeme vůči Německu zažívat spíše jen komplex menšího bratrance - komplex, který nás nebude potkávat například ve Francii, protože ta není naším velkým sousedem. Zajímavý mi přijde, že naše východoevropanství zatím pociťujou i dvacetiletí, přestože třeba dobře umí - na rozdíl od mnoha čtyřicátníků - cizí jazyky. Je to tím, že jsme chudí. A až vstoupíme do EU, staneme se právě takovým chudším exotickým satelitem, kam rádi zajedou bohatší Holanďani či Němci na různý ekofarmy či přehrady. Budeme pro ně půvabná zahrádka, kde je ještě trochu magickej nepořádek; přijde jim poetickej, ale zároveň už to bude jejich kultura.
Jak vnímáte současnou politiku?
Nejsem a nikdy jsem nebyl do politiky ponořenej člověk. Mě k ní vždy přivádí strach z katastrofy - poslední dobou takhle na mě zapůsobil Le Pen. Vidím, co hrozí nejen ve Francii. Takže za pár týdnů volit určitě půjdu. A vyzývám k tomu na čteních i své posluchače a čtenáře. Neradím jim konkrétně, komu by měli dát hlas, jen propaguju určitý princip minimální pozornosti k politický scéně. Naštěstí se mi zdá, že spousta mladejch lidí, kteří se pohybujou po ulicích a po klubech, jsou k politický situaci daleko vnímavější než, řekněme, usazení čtyřicátníci. Pro takovýho dredaře totiž není skinhead postavou z televizních zpráv, ale reálným nebezpečím.
Vadí vám současná česká vládnoucí garnitura?
Podívejte, mohl bych teď ze sebe vyklopit řadu nabádavých vět o potřebě větší tolerance a velkorysosti, ale nevidím žádnou reálnou sílu schopnou vystoupit proti vládnoucí garnituře. Když si vzpomenu na Impuls nebo Děkujeme, odejděte... Kromě řečí nebyl nikdo schopen něco reálnýho vybudovat. Zase to souvisí s tím, že nejsme veliká země. Tady stačí pár lidí a ovládnou obor - ať je tím oborem politika, kultura nebo výroba bot.
Moje traumata
Jak jste se jako bytostný rebel smířil s tím, že po převratu se tu fakticky udělala tlustá čára za minulostí a co jsme si, to jsme si?
Zprvu mě to příšerně dráždilo. Dneska mám pocit, že to byl přirozený vývoj, s nímž se nedalo a nedá moc hnout - když ta potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí není valná, nemůže k důslednýmu zúčtování dojít. U sebe ovšem poslední dobou prožívám opak - oživenej zájem o rekonstrukci minulosti. Souvisí to s mým cestováním po republice. Například přijedu na čtení do děčínskýho klubu Zarabanda a nedaleko od něho vidím sochu z padesátých let - takovou tu dívku, která osvoboditelům nebo sovětským poradcům či bůhvíkomu nabízí chléb. Ta socha tam stojí opršelá, osamělá, nikdo se k ní nemá. A já si říkám: Kdo ji tady v těch padesátých letech asi stavěl? S tímhle specifickým druhem folklóru z časů komunistickýho násilí, s tou drasticko-komunistickou estetikou jsem si hodně hrál v posledním románu, v Noční práci. To je věc, která mě bere.
Když si takhle skládáte minulost, už jste se podíval na estébácké svazky, které na vás skoro jistě byly vedeny?
Roky se k tomu odhodlávám. Ale jednou se za nimi vypravím. I když z toho mám obavy.
Z čeho konkrétně?
Abych se nezačal trápit tím, o čem jsem zatím nevěděl. Nevím úplně jistě, jestli to chci zcela natvrdo otvírat. Pořád je ve mně uložený to, jak nás s bráchou fízlové různě tejrali - Filipa bili a mě tahali za vlasy a mlátili mi hlavou o skříň. Nacházel jsem se v hrozný beznaději a vnímal jsem to tak, že mě třeba jednoho dne zabijou. V reakci na to jsem si několik let myslel, že bych jednou nějakýho toho fízla rád zabil.
Po roce 1989 došlo k setkání, po němž jsem léta toužil - na Národní třídě jsem narazil na jednoho z těch lidí, co nás řezali. Byl starej, nemocnej a ubohej, vysušenej asi nějakým rakem či jinou chorobou. Přešel jsem na druhej chodník. Myslím, že to odněkud dostal. Už jsem neměl potřebu pomsty. Jsem ale natolik státoprávní, že říkám: Mají s nimi být soudy a jsem šťastnej, že Brabenec, Jirous či Benýšek šli proti estébáckým kreaturám Dudkovi a Šimákovi k soudům svědčit. Já totiž svědkem být nemůžu, protože jsem byl tehdy tak mladej, že si nepamatuju data, jména, ty základní reálie. Když jsem byl poprvé u výslechu, bylo mi sedmnáct a bráchovi čtrnáct. Takže mi fízlové splývali s gymplem a s holkama... Jestli tyhlety traumata a nevyřízený účty ještě někdy otevřu, tak to asi zase bude v románu. Možná ale k tomu dojde až v době, když už to nebude vůbec nikoho zajímat.
|
Jáchym Topol |
|
* narodil se 4. srpna 1962 v Praze v rodině básníka a dramatika Josefa Topola |
 Spisovatel Jáchym Topol podepisuje svou knihu nazvanou Noční práce. |
