Svět po třetí světové válce, města v troskách. Z éteru se ozývá volání „svobodného“ rozhlasu z Bugulmy, které vybízí k další revoluci. Na ledových pláních Simbérie se setkávají zvláštní postavy: pracovnice první české pojízdné pitevny v NATO, někdejší pražský kat, žena bez nohou či místní obyvatelé, divocí Simbirjaci.
Prozaik Jáchym Topol napsal Cestu do Bugulmy původně na objednávku düsseldorfské činohry. Po německé premiéře se rozlétla do světa: uvedena byla v Polsku, chystají ji v Nizozemsku a Rusku. A konečně i doma: jako scénické čtení ji uvádí pražské Divadlo v Dlouhé, další inscenaci připravuje na červen Jiří Pokorný pro Divadlo Na zábradlí.
* O Cestě do Bugulmy se mluví jako o vašem dramatickém debutu. Ale vy jste napsal hru Poslední dny Párska, satiru na komunistický režim, která v lecčems připomíná Krále Ubu. Poslední dny Párska byly určitou formou vzdoru?
Takhle mě to nenapadlo. Bylo mi sedmnáct a napsal jsem to asi za tři dny. Strašně mě mrzí, že kvůli mnoha stěhováním jsem ztratil dopis Václava Havla, který sedmnáctiletému mladíkovi napsal povzbuzující list. Hra pak vyšla v undergroundové edici Edice pro více, dneska je uložená v Libri prohibiti. Tehdy se dostala někam do zahraničí a několika povzbudivými řádky reagoval taky Ivan Diviš. Já pitomec jsem všechny tyhle dopisy poztrácel.
* Nechtěl byste se na ni s odstupem času podívat a vydat ji nově?
Ani ne. Mně z mladického období zbyly kufry plné rukopisů a nemám sílu se tím probírat. Hrozně se mi líbí, že jsme ve věku počítačů, takže místo abych romanticky jako Gogol své spisy pálil v kamnech, na počítači udělám ťuk ťuk a věc zmizí.
* Cesta do Bugulmy měla prý být původně o Jaroslavu Haškovi.
Provokovalo mě, jak si komunisti přisvojili Haška, navíc mi připadalo tajemný, co vlastně dělal Hašek v Rusku. On, známý bouřlivák a pijan, v Rusku abstinoval. Osobně si myslím, že vytušil, že kdyby se tam choval jako v Praze, tak ho zastřelí. Napadlo mě napsat, jak má Hašek v Mongolsku v mraze krizi středního věku a ještě k tomu abstinuje. Četl jsem u toho různé jeho povídky, taky povídku nazvanou Velitelem města Bugulmy. V ní jsem našel tresť toho, co je krutý, fanatický bolševismus. Je tam postava bolševického velitele města Jerochymova, který negramotným obyvatelům nařídí: Do tří dnů se naučíte číst a psát, jinak budete zastřeleni. Myslím si, že to může být autentické. To by u nacistického velitele nebylo možné, ten by byl pravděpodobně vzdělán v četbě Goetha.
* Jak jste se od Haška dostal k postavám divokých Simbirjaků a vizi světa, který rozvrátili „teroři“?
To už vás pak napadá jedno za druhým. Kdybych věděl, jak to v hlavě pracuje, tak to řeknu, ale já to nevím. Teď jsem reportér a musím se proklatě držet skutečnosti. To je můj slalom: v literatuře se dopouštím nejrůznějších šíleností, asociaci tahám jednu za druhou, kdežto v reportáži se zuby nehty musíte snažit držet reality. Trochu inspirace ke hře jsem nalezl v reportážích Jaromíra Štětiny, kde jsem četl, jak na Sibiři nalézal lebky na místě bývalých koncentračních táborů. Přivedlo mě to na bláznivý nápad, jak se bývalý pražský kat dostane někam na Sibiř, kde dodnes funguje zapomenutý gulag. Fascinuje mě obrovská neprobádanost Východu. Nás ohromí, když se na Nové Guineji najde nějaký neznámý kmen, a přitom máme divočinu za humny.
* Jak německé publikum reagovalo na to, že ústy Doktorky parodujete hodnoty západní civilizace, jako je feminismus, multikulturalita, politická korektnost?
První, co ze sebeobranných důvodů musím říct, že to není tak, že postava Doktorky mluví řečí dnešního západního světa. Kdybych dokázal takhle uvažovat, napsal bych esej. V Německu jsem byl pouze na premiéře, publikum se docela smálo, i když v Polsku víc. Je pravda, že jsem chtěl zparodovat klišé, v němž proti sobě stojí dvě ženy: ta východní žije v patriarchátu a je podřízená, ale aspoň není osamělá. Proti ní stojí soběstačná žena Západu, která nemá děti, ale má diplomy. Jenže z recenzí vyplynulo, že to asi takové klišé stále ještě není.
* Opravdu o nás naši západní sousedé nic nevědí?
Setkal jsem se v Německu s jednou paní, která žila třicet kilometrů od našich hranic, a přesto mi položila otázku, jak u nás jezdí vlaky. Prý byla v Albánii a tam moc nejezdí. Pochopil jsem, že pro nemalou část Němců patříme k jednomu z méně známých východních kmenů. Daleko zajímavější je pro ně Polsko, už jen politicky, historicky.
* Nicméně „západoevropská“ Doktorka se ve hře raduje, že další z figur, Karla, je Češka, a ne „nějaká polská špína“.
Při tomhle vtipu se v Polsku váleli smíchy, Němci vůbec. Ale to jsou zvláštní věci ještě z války. Nedávno jsem četl životopis spisovatele Jaroslava Putíka, který prošel Dachau. Jasně píše, že Češi měli v Dachau vyšší status než Poláci nebo Rusové. K tomu vedla spousta historických důvodů a možná i skutečnost, že u nás nebylo partyzánské hnutí tak ohromné jako v Polsku nebo Rusku. Ne že by Češi byli zbabělejší. Je to dané charakterem krajiny: Čechy byly průmyslová země, nebyly tu neprostupné oblasti jako dál na východě. Proto asi byli Češi bráni jako spolehlivější.
* Ve hře nakonec začne tát. Je to nějaký symbol?
Nikdy nepřemýšlím, co bude čeho symbolem. Potřeboval jsem, aby přišla obleva a objevily se všechny pyramidy mrtvol vyskládané kolem gulagu. Ale spousta fantazmagorií ve hře má reálný základ. Knížku totiž napíšu třeba za několik měsíců, ale téma mám v hlavě hodně dlouho, klidně patnáct let. Při psaní Bugulmy jsem se vrátil k jedné vzpomínce. Jednou mě estébáci odvedli přímo z gymplu a strčili mě do CPZ, tedy cely předběžného zadržení. Tam bývali podivní spoluvězni a tehdy tam s námi byl stařec santusák, žádný hrabalovský pábitel, ale zlej chlap. Nepřetržitě žvanil. Říkal: Kluci, já jsem poslední pražskej kat, mě už v životě neuvidíte, mě zametou, moc toho vím. Taky, že přežil v dětství ruský lágr u Permu, že se tam naučil popravovat lidi. My jsme ho moc neposlouchali, tam každý mlel a šlo jen o to zjistit, zda není fízl, provokatér nebo někdo skutečně nebezpečný. Přesto mi obraz starce, který seděl na pryčně v roztrhaným černým haveloku a mluvil o celách smrti, mordech a popravách, utkvěl. A když jsem psal Bugulmu, tak se vynořil.
