V zemi našich západních sousedů nadhodila 90. léta nový problém - soužití východních a západních Němců ve znovusjednoceném státě. Tato otázka není bezpochyby problémem demokratického bytí či nebytí. Tím spíše však neuspokojivé řešení této věci znamenalo pro řadu myslitelů, a v neposlední řadě i spisovatelů, hozenou rukavici. Velkou bouři nevole již znamenal způsob sjednocení. Smluvně bylo fixováno nikoliv jako nový společný začátek ve smyslu "já pán - ty pán", nýbrž jako přistoupení bývalé NDR do svazku zemí Spolkové republiky Německo. Nejpesimističtější spisovatelé hovořili v této souvislosti o "anšlusu" se zjevnou narážkou na někdejší anektování Rakouska nacisty. A když se začalo s trestním stíháním někdejších východních špionů při zachování beztrestnosti pro špiony západní či když se přijalo opatření, podle něhož byla spolupráce s tajnou bezpečností NDR chápána jako překážka pro vykonávání veřejných funkcí, pohár trpělivosti přetekl.
Němečtí spisovatelé, nebo většina z těch organizovaných, se rozhodli fungovat jako svědomí národa a předvést na příkladě svých PEN klubů variantu lepšího a spravedlivějšího sjednocení. Jenže nakonec z toho bylo ono skoro desetileté martyrium, v jehož průběhu došlo k řadě protestních rezignací včetně členů z nejprominentnějších; tak třeba západoněmečtí exiloví autoři jako Sarah Kirschová vystoupili na protest proti přijímání zkompromitovaných východoněmeckých celebrit. A řada dalších přijala demonstrativně členství v obou PEN klubech, čímž se podle mínění jiných prohřešili proti stanovám.
Hlavní problém "penovského" sjednocení - totiž otázka spravedlivého posuzování minulosti autorů - ovšem ani teď není zcela vyřešen. I přes zřízení čestné rady východního PEN, která se zabývala neformálním zkoumáním svazků sporných autorů, se nepodařilo vyprovodit se ctí všechny černé vrány. Patnáct bývalých spolupracovníků tajné služby sice složilo členství a umožnilo tak dlouho očekávané fúzování, ale dva z prokázaných spolupracovníků jakékoliv odstoupení vyloučili. Netrpělivým sjednotitelům nezbylo než legitimizovat v jejich případě černé pasažérství. Ještě větším zklamáním pro spisovatele muselo být, že dlouhá léta jejich hašteření přivodila značnou ztrátu prestiže PEN v očích veřejnosti a sami autoři, jak sjednocovací zasedání v Drážďanech ukázalo, vyšli ze cviku ve věci psaní protestních petic představitelům nedemokratických režimů. Slabou náplastí v této situaci mohlo být, že prezidentem společného PEN se stal natolik uznávaný spisovatel, jakým je i v České republice známý Christoph Hein.
Přesto jednu útěchu mohou němečtí spisovatelé nalézt. Spolky německých rybářů se na rozdíl od nich nesjednotili dodnes!
