Salinger patří mezi záhadné postavy americké literatury. Poslední knihu publikoval na začátku 60. let, pak se odmlčel a stále více se stranil společnosti a uzavíral ve svém domě ve městě Cornish ve státě New Hampshire. Americkým literárním světem kolovaly různé spekulace o tom, na čem Salinger pracuje.
Přiživovalo je i to, že se vědělo o tom, že psát nepřestal. Potvrzovali to přátelé i Salingerovi příbuzní. Sám autor v roce 1974 sdělil deníku The New York Times, že píše každý den. Ale jenom pro sebe. "Když nepublikuji, cítím báječný klid," řekl tehdy.
Salingera proslavila kniha Kdo chytá v žitě vydaná v roce 1951, která se stala kultovní knihou americké mládeže v 60. letech minulého století. Románový svět dospívajícího Holdena Caulfielda okouzlil bezprostředností, odporem k duchovně vyprázdněnému světu dospělých i černým humorem. Jeho hlavním tématem se stala silná, přesto však jemná duše nevyrovnaného adolescenta, který tu vysvětloval důležitost loajality, falešnost dospělosti a svou vlastní neupřímnost.
Čtenáři by se nyní podle nové sedmisetstránkové biografie nazvané prostě Salinger, která ve Státech vyjde 3. září, měli mimo jiné dozvědět o dalších osudech Holdena Caulfielda. Autoři životopisu David Shields a Shane Salerno tvrdí, že bude protagonistou jedné z knih ze Salingerovy pozůstalosti, které by měly postupně vycházet mezi lety 2015 až 2020. Další knihy by údajně měly čerpat ze spisovatelových válečných zkušeností či jeho zájmu o východní nauky. Žádné nakladatelství ani spisovatelovi příbuzní však informaci o nových dílech nepotvrdili.
Salingerova biografie, která vznikala devět let, obsahuje kromě informací o možných nových knihách také mnoho vzácných fotografií a dopisů, ale třeba i řadu podrobností o autorově životě po druhé světové válce či jeho krátkém prvním manželství.
Kniha se zabývá i autorovou legendou a částečně ji i uvádí na pravou míru. Salingera zobrazuje jako člověka traumatizovaného zážitky z války a zaskočeného slávou po úspěchu románu Kdo chytá v žitě. Spisovatel se však podle autorů zdaleka tolik nevyhýbal společnosti. Občas souhlasil s rozhovorem, přičemž dokonce sám inicioval kontakt s The New York Times. Podle všeho také byl citlivý na svůj veřejný obraz.
