Ivanov - A.P. Čechov

pondělí 5. října 1998

- Ti a to, co člověka často, mnohdy denně ubíjí a vyčerpává, může změnit život a myšlení natolik, že pak člověk začne ubíjet a znavovat sám sebe, není to tím, že by chtěl, ale přestává sám sebe chápat a rozhodně už přestává vědět, co vlastně chce. A do toho vpadne ještě fakt, který známe : ne všechny čestné snahy jsou opravdu dobré a i dobré se v zlé snadno může obrátit … Je totiž patrné, že to, co se jeví jako krásné a čisté, z určitého pohledu, pro jiného může býti tragédií…

Drama o čtyřech dějstvích, ale pozor, mezi třetím a čtvrtým dějstvím uplyne jeden rok.

Inscenace Petra Lébla

Ivanov - Bohumil Klepl

Anna, jeho žena - Eva Holubová

překlad + role Pavla Lebeďeva - Leoš Suchařípa

Sáša - Theodora Remundová

mladý lékař - Radek Holub

Ti a to, co člověka často, mnohdy denně ubíjí a vyčerpává, může změnit život a myšlení natolik, že pak člověk začne ubíjet a znavovat sám sebe, není to tím, že by chtěl, ale přestává sám sebe chápat a rozhodně už přestává vědět, co vlastně chce. A do toho vpadne ještě fakt, který známe : ne všechny čestné snahy jsou opravdu dobré a i dobré se v zlé snadno může obrátit … Je totiž patrné, že to, co se jeví jako krásné a čisté, z určitého pohledu, pro jiného může býti tragédií…

Když "nemůžete" číst, odložíte knihu, ale když "nemůžete" žít, odložíte život ?

Pokud jsem unavený, tak si jdu co nejdříve lehnout a spím jde-li to. Ivanov je také unavený, ale jemu spánek nepomůže, aby se zachránil, musel by se celý změnit, nesměl by být takový, jakým vždy byl a nebo by musel zůstat "stále zcela stejný", nesměl by v sobě objevit žádnou vinu. Nebo možná, kdyby se změnil celý svět, tedy alespoň ten ve kterém Ivanov žije. Ten svět, který v něm vyvolává pocity stísnění a smutku, ten, jak v něm putuje z jednoho místa na druhé, ale ten "stín" na duši namísto aby se menšil, ještě roste.

Ne, že bych byl nějaký znalec Čechova, ale vážení, já ho tam cítil. Ne, to nebyly kouřové efekty to, byl Čechov a jeho hra. Nebyl tam samozřejmě sám, spolu s ním tam byla tlupa herců a ti hráli, až se diváci za břich popadali. Jak říká totiž jeden můj přítel, správná tragédie se pozná podle toho, že je to legrace. No, já tam byl, tak mi věřte.

Na hře jsou jasně patrné některé prvky Čechovova stylu, ale Divadlo Na Zábradlí mu přidalo svůj osobitý nádech, což by ostatně divadlo mělo, aby se každé představení stalo neopakovatelné a jedinečné. Myslím, že ten "nádech" udělal ještě hodný kus práce za autora a orosil děj živou vodou, neboť nebyla by větší tragédie, než mrtvá hra s živými herci.

Kdesi v Rusku minulého století se schází společnost lidí, ti se ale spolu nebaví tak jak by chtěli, vlastně se vůbec nebaví, jen se scházejí a společně se dusí a snaží se zahnat dlouhou chvíli. Mezi nimi se občas objevuje Ivanov, smutný, jako spálená louka, který utíká před domovem, před svou ženou, které přísahal věčnou lásku, ale teď jsou jeho city již o poznání chladnější. Je mu těžké tomu uvěřit a neví jak se přesně zachovat. Jistou naději na vzkříšení mu dává mladá Sáša, která ho miluje a chce si ho vzít, ale ta je nakonec jeho konečnou záhubou. Velmi silně "rdousí" Ivanova také doktor jeho choré manželky, který je "čestný", až to "bolí". Neboť bojujeme-li proti nečestnosti, stáváme se mnohdy také nečestnými, i když si to třeba ani v naší zapálené zanícenosti neuvědomujeme.

Ivanovův přítel Lebeděv se ho snaží přesvědčit, že život není tak složitý, jak se mu zdá, ale bezúspěšně. Zatím nepochopil, že Ivanov je již prakticky ztracen, nezachrání ho ani všechno bohatství světa, ani láska. Když zničený Ivanov nečekaně dostane sílu a procitne na krátkou chvíli ze své únavy, aby se opět stal mužem činu, nenapadne ho nic jiného než skončit to, co by pokračovalo tak špatně jako před tím, život.

A nezapomeňte! "Všichni jste ignoranti!" ( Strýc, který vyznával Hegela )