Nyní se brněnské nakladatelství Host ujalo vydání Slavíkova Básnického díla: první díl vyšel a druhý je na spadnutí. Editor Slavíkova Básnického díla Mojmír Trávníček čtyřsetstránkový svazek opatřil základní bibliografií a stručnými informativními poznámkami. Ty načrtávají osudy rukopisů a věcně poukazují k situaci, v níž autorova křesťansky orientovaná existenciální poezie měla za komunismu šanci vyjít jen výjimečně. Kniha nabízí těm, kdo Slavíkovo dílo obdivují či alespoň ctí, ale také "chladným profesionálům" i dosud neznámý "materiál". Jsou jím například vedle první a nikdy nepublikované sbírky Tryzna z let 1937 a 1938 o rok mladší juvenilie, jejichž strojopis Slavík, narozený 23. ledna 1920, objevil při přípravě souborného díla a které editor zařadil alespoň do oddílu poznámek. Těžištěm prvního svazku se stala sbírka Snímání s kříže, jež sice už pod okleštěným titulem, ale přece vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 1947. V tomto domě a stejnojmenném časopise Slavík nějaký čas po válce působil jako redaktor. K této etapě se váže také intenzivní a polemický vztah se šéfem nakladatelství, významnou postavou české literatury a nakladatelského života Bedřichem Fučíkem. O něm - stejně jako o osobním nasazení obou jeho protagonistů ve věci života, pravdy a poezie - vypovídají stránky ze svazku Fučíkových kriticko-esejistických a osobně laděných textů Setkávání a míjení. Sbírka Snímání s kříže, z jejíchž brilantních rýmovaných veršů i básní v próze čiší napětí i vypjatý svár vysokého s nízkým, je mimo jiné svědectvím o básníkově cestě ke konverzi. V ní mu kromě Fučíka byli nablízku především Jan Čep a Jan Zahradníček, k jejichž odkazu se Ivan Slavík vždy hlásil. Paralelně vznikající sbírka Hořký javorový list s podtitulem Variace na jedno téma pro okarínu nebyla nikdy publikována vcelku. I když leží blízko Snímání s kříže, objevuje se v detailu právě zde jedno z klíčových témat Slavíkovy poezie, jež tvoří páteř cyklu veršů a sbírek "zastřešených" fiktivní postavou Arnošta Jenče. V básni Útěcha čteme verš "Hlas vráží do čtyř stěn a vázne", který jako by předznamenával žitou "stylizaci" následujících několika desítek let. Slavík po odchodu z Vyšehradu a učitelování v Domažlicích působil léta jako kantor v Hořovicích u Prahy. Izolace, odstup, samota - samomluvy a otázky vztahované k absolutnímu úběžníku, opuštění rýmu a zhodnocení volného verše, který i přes náběhy k litanii evokuje věcnou promluvu, to je sbírka z počátku padesátých let nazvaná Ke komu? Slavík zde "odhazuje" exkluzivní, lehce dekadentní finesy první fáze tvorby. Série sbírek Deník Arnošta Jenče, Suspiria Arnošta Jenče, Kapky potu a krve Arnošta Jenče a Dvě litanie Arnošta Jenče vznikala v průběhu více než třiceti let. Při chronologickém přístupu editora by došlo k jejich "roztržení" do obou svazků Básnického díla. Aby byla zachována logika věci, Mojmír Trávníček "odsunul" souběžně vznikající sbírky, mezi nimi i téměř kultovní knihu Osten, do druhého dílu Slavíkovy poezie.
