Koncepce výstavy děl Ivana Ouhela je postavena na dvou zdánlivě kontrastujících pólech zobrazení figury a krajiny.
Zpočátku byl Ouhel ovlivněn tvorbou existenciální figurace objevující se např. v tvorbě Adrieny Šimotové nebo Jitky a Květy Válových, v jejichž tvorbě nesl obecný příběh těla skryté významy a symboly související se situací v tehdejší společnosti.
Ouhel jako malíř bytostně smyslového ustrojení však chápal tělo jako přirozenou součást přírody - tělo se stalo krajinou, krajina živoucím tělem. Siluety lidských těl se objevily jak v tvorbě malířské, tak i v malovaných objektech z plexiskla, instalovaných často v přírodním prostředí. Postupně se oba zdánlivě protikladné principy, figura a krajina, prolnuly.
Práce na papíru vznikají v ateliéru Ivana Ouhela od počátku osmdesátých let, sice v souladu s tvorbou malířskou, nicméně jako díla zcela svébytná. Víc než o kresby, jak jsme zvyklí konzervativně rozlišovat umělecké druhy, se jedná o malbu na papíru.
Jsou to práce, v jejichž křehkosti bezprostředně a bytostně se zrcadlí dynamika procesu prožitku, dotyku tvůrce, jeho vnitřního světa, s přírodou o sobě.
Soubor maleb na papíru zařazených do výstavní kolekce je vybrán z širokého konvolutu děl vzniklých v posledních letech. Už názvy děl (Znaky, Hledání řádu, Geneze, Řešení, Jádro) signalizují narůstající snahu pronikat k podstatě světa, i k principu a smyslu tvorby samotné.
