Jistě, ale to by si podle mě přáli skoro všichni muzikanti. Úmyslně jsem se proto s nynějšími spoluhráči vrátil ke starému názvu Navi Papaya. Tahle skupina vznikla už v osmdesátém roce, v té podivné bezradné době, kdy takřka nevznikaly písničky o normálním životě. Navi Papaya měli takovou muziku v programu. Snad jsou pozitivní vibrace cítit i z našich nových písniček.
Personálně se kapela blíží staré sestavě Navi Papaya. Cítíte se víc její součástí, nebo jste sólista, který ji má za zády?
Hodně zpěváků nebo muzikantů se za každou cenu snaží, aby byli sólisty. Já to cítím naopak, chci se vrátit ke společné práci.
Na desce jsou i staré, znovu natočené písně. Podle jakého klíče jste je vybírali?
Mám starý sešit, kde jsou zapsané. Vybírali jsme je prostě podle toho, jak se nám líbily. Kapela je pak ve studiu nahrála z jedné vody na čisto, bez střihů a velkých úprav. Je v nich trocha improvizace i něco té životní špínky.
A co název 1999? Už máte desku L. P. 1993 - není těch čísel v diskografii nějak moc?
Je to asi moje poslední deska v tomto tisíciletí... Ale vážně: u desek se mi líbí spíše poetická jména, ovšem v Čechách se to moc nenosí. A výtvarník Tonda Kysela byl dost nešťastný, protože s čísly v názvu nerad dělá.
Věříte na numerologii či magii tří devítek?
Kytarista Honza Ponocný říká, že obráceně vyjdou tři šestky, ďáblova čísla. To mě nenapadlo. Když si název vezme někdo do parády, může přijít na leccos. Já číslům moc nevěřím. Ani k matematice jsem nikdy moc nepřičichl. Věřím v náhody.
I vaše muzika je důsledkem nějaké náhody?
Bez náhod nebo zážitků vyplývajících z náhod by určitě nevznikla. Vážím si lidí, kteří si umí sednout a udělat písničku na zakázku, ale já to nedokážu. Nápad v sobě nosím třeba tři roky.
Složil jste i písničku Medvídek - letos je to zvlášť aktuální, možná je nějaký rok medvídka. Jaký je ten váš?
Je to medvídek Pú. Původní inspirace sice přišla od Medvídka z Lucie, ale udělal jsem spíš písničku pro dospělé děti. Aby věděly, že Medvídek Pú je dobrá knížka, ne nějaký druh heroinu.
V další skladbě - Na slámě leží - se dotýkáte víry.
Hledal jsem jiný pohled, chtěl jsem se přiblížit tomu, jak to asi bylo s narozením Krista. Já osobně věřím spíš v desatero, v nějakou slušnost nebo zásady slušného chování.
Zpíváte také: Nechte nás, jsme malí a chceme si jen chvíli hrát. Lze to chápat i jako jemný protestsong?
On není až tak jemný. Tvůrčí lidé se chovají jako děti, i když je jim šedesát. A pak je tu řada lidí, kteří se znovu vyrojili - jsou už jakoby hotoví, jasní a dospělí. Nemám je rád. Napsal jsem dětský protestsong dospělého člověka.
Cítíte se jimi ohrožen?
Necítím se ohrožený v tom smyslu, že bych nemohl hrát, to je snad už pryč. Ale dotyční - a myslím tím také politiky - vyvolávají dusnou atmosféru ve společnosti. Vytvářejí umělé problémy, odvádějí myšlení lidí, matou je. Lidé pak nemají čas poslouchat hezké věci. Každému bych přál, aby se podíval do Káhiry. Do městské části, která je velká asi jako Dejvice a kam svážejí odpadky z jídla. Živí se jimi spousty lidí - tam jsem viděl opravdovou bídu. Myslím, že v porovnání s nimi se máme docela dobře.
Personálně se kapela blíží staré sestavě Navi Papaya. Cítíte se víc její součástí, nebo jste sólista, který ji má za zády?
Hodně zpěváků nebo muzikantů se za každou cenu snaží, aby byli sólisty. Já to cítím naopak, chci se vrátit ke společné práci.
Na desce jsou i staré, znovu natočené písně. Podle jakého klíče jste je vybírali?
Mám starý sešit, kde jsou zapsané. Vybírali jsme je prostě podle toho, jak se nám líbily. Kapela je pak ve studiu nahrála z jedné vody na čisto, bez střihů a velkých úprav. Je v nich trocha improvizace i něco té životní špínky.
A co název 1999? Už máte desku L. P. 1993 - není těch čísel v diskografii nějak moc?
Je to asi moje poslední deska v tomto tisíciletí... Ale vážně: u desek se mi líbí spíše poetická jména, ovšem v Čechách se to moc nenosí. A výtvarník Tonda Kysela byl dost nešťastný, protože s čísly v názvu nerad dělá.
Věříte na numerologii či magii tří devítek?
Kytarista Honza Ponocný říká, že obráceně vyjdou tři šestky, ďáblova čísla. To mě nenapadlo. Když si název vezme někdo do parády, může přijít na leccos. Já číslům moc nevěřím. Ani k matematice jsem nikdy moc nepřičichl. Věřím v náhody.
I vaše muzika je důsledkem nějaké náhody?
Bez náhod nebo zážitků vyplývajících z náhod by určitě nevznikla. Vážím si lidí, kteří si umí sednout a udělat písničku na zakázku, ale já to nedokážu. Nápad v sobě nosím třeba tři roky.
Složil jste i písničku Medvídek - letos je to zvlášť aktuální, možná je nějaký rok medvídka. Jaký je ten váš?
Je to medvídek Pú. Původní inspirace sice přišla od Medvídka z Lucie, ale udělal jsem spíš písničku pro dospělé děti. Aby věděly, že Medvídek Pú je dobrá knížka, ne nějaký druh heroinu.
V další skladbě - Na slámě leží - se dotýkáte víry.
Hledal jsem jiný pohled, chtěl jsem se přiblížit tomu, jak to asi bylo s narozením Krista. Já osobně věřím spíš v desatero, v nějakou slušnost nebo zásady slušného chování.
Zpíváte také: Nechte nás, jsme malí a chceme si jen chvíli hrát. Lze to chápat i jako jemný protestsong?
On není až tak jemný. Tvůrčí lidé se chovají jako děti, i když je jim šedesát. A pak je tu řada lidí, kteří se znovu vyrojili - jsou už jakoby hotoví, jasní a dospělí. Nemám je rád. Napsal jsem dětský protestsong dospělého člověka.
Cítíte se jimi ohrožen?
Necítím se ohrožený v tom smyslu, že bych nemohl hrát, to je snad už pryč. Ale dotyční - a myslím tím také politiky - vyvolávají dusnou atmosféru ve společnosti. Vytvářejí umělé problémy, odvádějí myšlení lidí, matou je. Lidé pak nemají čas poslouchat hezké věci. Každému bych přál, aby se podíval do Káhiry. Do městské části, která je velká asi jako Dejvice a kam svážejí odpadky z jídla. Živí se jimi spousty lidí - tam jsem viděl opravdovou bídu. Myslím, že v porovnání s nimi se máme docela dobře.
