Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem pravdoláskař. Nevím, proč bych měl být lžinenávista, říká Ivan Hlas

  10:21aktualizováno  10:21
Písničkář Ivan Hlas nedávno oslavil šedesátiny a vydal nové album Vítr ve vlasech, které je hodnoceno jako jedno z jeho nejlepších.

Ivan Hlas | foto: Ája Dvořáčková

Ivan Hlas

Ivan Hlas

Blíží se výročí 17. listopadu, jaký z těch 25 let máte pocit?

To je dost složitá otázka. Že 17. listopad proběhl, považuji za největší štěstí v životě. Mělo to nádherný rozběh, opravdu jsem si myslel, že všichni musíme začít jinak, očistit se. Nicméně po tom rozběhu přišlo takové zvláštní zabrždění a pro mě určité rozčarování. Ale už jsem si na to zvykl a teď cítím, že by to přece jen mohlo jít. Spoléhám na mladé lidi, stejně jako se na ně spoléhalo před těmi pětadvaceti lety.

Když mluvíte o mladých lidech, vidíte někoho, kdo by po vás pomyslně „převzal žezlo“?

Těch lidí je naštěstí hodně, nejen v muzice. Morálně už ukázala, co umí, třeba profesionálně velice zaběhnutá parta kolem Davida Gaydečky (organizuje mj. festival United Islands a podílela se na prezidentské kampani Karla Schwarzenberga - pozn. red.), akorát nevím, jestli by po někom chtěli přebírat žezlo. Ona se většina lidí trošičku bojí zodpovědnosti - a nedivím se. Já bych sám třeba do politiky nešel, protože bych na to neměl. Docela jsem koukal, co teď před pár dny předcházelo právě probíhajícím volbám. V těch o zodpovědnosti nepadlo ani slovo, ze všeho jen čišela chuť dostat se nahoru.

Letos jste oslavil šedesátiny. Bilancoval jste? A s ohledem i na ta porevoluční léta, změnil jste se v něčem?

Já se jakémukoli bilancování sice vyhýbám, ale ono to stejně člověka dostihne. Myslím, že jsem měl vždycky velké štěstí. Když už se zdálo, že jsem úplně na dně, objevilo se nějaké světýlko, které mě zase dostalo nahoru. Taky jsem si uvědomil, že už tolik nespěchám, jsem trpělivější. Nefandím velkým revolucím, ty vždycky dopadnou špatně a otočí se proti svým původcům. Mám radši „udržitelný vývoj“.

Ivan Hlas (asi 1973)

Ivan Hlas (asi 1973)

Nicméně bych se k jednomu bilancování pokusil vás přimět. Hrál jste se spoustou kapel. Kterou považujete za ta léta za nejlepší, pokud vytkneme před závorku tu současnou?

S každou byla moje spolupráce založená na kamarádské a spolutvůrčí bázi. Nikdy jsem neuměl dávat dohromady kapelu takzvaně profesionálním způsobem, že bych si prostě jen najal muzikanty. To neexistovalo. Tím pádem každá měla něco do sebe. Ale obzvláště rád vzpomínám na jednu, ta se jmenovala Navi Papaya a vznikla úplně náhodou na Silvestra roku 1980. To bylo poté, co jsem odešel od Žlutého psa, který se vydal jiným směrem. S bratry Dvořáky, s Honzou Kalouskem a Pavlem Kučerou jsme byli na mejdanu na chalupě jednoho kamaráda. Peněz nebylo nazbyt a všechny jsme je projedli a propili dva dny před Silvestrem. Ale na chalupě jsme zůstali, na Silvestra jsme pili vodu ze studánky, byla úžasná zábava a sedíce pod stolem jsme Navi Papayu založili.

Ačkoli nejste klasický profesionální textař, hodně svých textů jste poskytl jiným zpěvákům. Nelitoval jste nikdy, že jste některé nezpíval sám?

Ne, to nikdy. Ale stávalo se poměrně často, že jsem musel svoje texty vysvětlovat. Píšu zásadně na muziku a tak se stávalo, že ti kluci nebo holky, kteří mi dávali svoji muziku k otextování, měli jiné představy. Nedávno jsem slyšel třeba nějakou debatu Kamila Střihavky s Michalem Pavlíčkem, kde se ukázalo, že vlastně nevědí, co je to ta Země vzdálená, že se jim to líbilo jenom jako spojení slov. Přitom tady jde jednoznačně o ženskou, myslím, že je to jasně čitelné. Oni si taky asi trochu dělali legraci.

Ivan Hlas: Vítr ve vlasech (obal alba)

Vaše nové album už počínaje názvem Vítr ve vlasech poznamenal vztah k Indiánům. O něm jsem ve vašem případě doposud vůbec nevěděl. Kde se najednou vzal?

No, „najednou“... To, že je těch indiánských ohlasů na desce víc, je asi trochu tím šedesátnickým ohlédnutím. Já mám Indiány rád od útlého dětství a i v dospělosti, když mi bylo nejhůř, jsem se o ně nějak „opřel“. Udělal jsem si z nich jakousi oázu čestnosti a čistoty. Vždycky jsem je považoval tak trochu za svůj kmen. A na desce se objevují už v první písničce. Jak jinak popsat pubertu, než že Indiáni odtáhli a nastoupily úsměvy žen? Ale musím dodat, že úsměvy žen u mě Indiány nikdy zcela nevytlačily.

V indiánské metaforice, tedy jako o „náčelníkovi“, mluvíte na albu v písničce Pod čepicí i o Václavu Havlovi. Souvisí to nějak i s vaším vztahem k trutnovskému festivalu, na kterém často hráváte a který Havla za svého náčelníka označuje?

To každopádně. V Trutnově jsem za celou tu dobu chyběl snad třikrát, čtyřikrát, z toho jednou jej pořádali jiní lidé. Cítím se tam moc dobře. Někdo to „indiánství“ Martina Věcheta a dalších pořadatelů bere za nějakou prapodivnou hru, ale já to miluju. Rád tam jezdím i proto, že se festivalu zúčastňovaly právě takové osobnosti jako „Velký náčelník“ Václav Havel nebo „Hustý šedý vlas“ Ladislav Smoljak.

Trutnoff 2014: Ivan Hlas

Trutnoff 2014: Ivan Hlas

Proč vlastně písnička Pod čepicí vznikla?

Složil jsem muziku a jednou takhle sedím v noci a padne na mě takový ničím konkrétním nezaviněný smutek. Připadalo mi, že něco chybí. A v průběhu psaní textu mi tam najednou sám automaticky vykrystalizoval ten „náčelník“. Uvědomil jsem si, že je tady po něm strašná díra, velice citelná. Není to žádná politická písnička, je to niterný pocit.

Znal jste se s Václavem Havlem osobně?

Párkrát jsme se potkali. Ale každé setkání bylo vždycky zvláštní a opravdu hezké. Už od podání ruky. Nedávno mě nějaký člověk při odhalování lavičky Václava Havla na Malé Straně nazval „pravdoláskařským č...“. To bylo pro mě velké vyznamenání. Já opravdu pravdoláskař jsem. Nevím, proč bych měl být lžinenávista...

Ivan Hlas - Ivan Hlas - koncert v Pardubicích (20. září 2003)

Ivan Hlas a jeho „ikonické“ vlasy

Album Vítr ve vlasech má rysy generační zpovědi. Přitom se mi nikdy nezdálo, že byste se cítil příslušníkem nějaké konkrétní generace.

Ono to asi opravdu vyšlo náhodně, mně je nejlíp s mladými lidmi. Ale jedna věc je jasná. Pohybuji se v určitých kruzích. A to jsou stejně nakonec šedivé máničky, které sdílejí podobný životní pocit a hodnoty jako já. Možná proto je moje výpověď jaksi kolektivní, takže působí generačně. Samozřejmě, že tam něco problesklo i z té mé šedesátky. Bylo by divné, kdybych v tomhle věku juchal, že mám rád holku z 5. B.

Když mluvíte o máničkách - jak jste se cítil, když před časem skupina Nightwork použila do svého textu verš „mám dlouhý vlasy jako Ivan Hlas“?

Byl jsem velice poctěn, to přiznávám na plné pecky. Navíc mě na tu písničku upozornila moje maminka! A přitom ona byla ona, kdo pořád říkal, abych si ty vlasy upravil. Takže to byla i určitá satisfakce. I když si myslím, že jsem se ve skutečnosti v písničce objevil hlavně proto, že se jim to hodilo do rýmu.

Ivan Hlas Trio (zleva Jaroslav Olin Nejezchleba, Ivan Hlas, Norbi Kovács)

Ivan Hlas Trio (zleva Jaroslav Olin Nejezchleba, Ivan Hlas, Norbi Kovács)

Pro příležitost nahrávání alba Vítr ve vlasech jste rozšířil svoje trio o rytmiku. Chtěl jste po čase zase udělat větší „bigbít“?

Předposlední deska Láska jako oliva byla záměrně velmi intimní a nahraná jen v našem triu, s kytaristou Norbim Kovácsem a violoncellistou Jaroslavem Olinem Nejezchlebou. Ale protože často míváme společné koncerty s Vláďou Mišíkem, už dlouho sleduju bubeníka jeho ETC... Jirku Zelenku. Moc se mi líbí, jak hraje, a už dlouho jsem si říkal, že kdyby byla někdy příležitost, rád bych ho k nějakému projektu přizval. A totéž se týká basisty Františka Raby, muzikanta spíš jazzového. Dlouho nebyla příležitost, chyběly ekonomické prostředky, ale když jsme dostali nabídku natočit tuhle desku, hned jsme je oslovili. Takže záměrem nebyl návrat k bigbítu, jen jsme si prostě chtěli zahrát dohromady. A skvěle to klaplo, vůbec se nám nechtělo ze studia.

Nebleskla vám hlavou myšlenka celou studiovou sestavu aspoň občas prezentovat živě?

V hlavě mi to „blýská“ pořád. Problém je v tom, že kluci jsou šíleně zaměstnaní. Teď 22. října budeme mít křest desky v Malostranské besedě, už je vyprodáno, ale Jirka Zelenka ani Franta Raba tam nemohou být, protože oba hrají jinde. Nicméně uvažujeme o tom, že bychom pár hraní dohromady dali.

Ondřej Vetchý a Ivan Hlas

Prózu Ivana Hlase Za barevným sklem načetl jako audioknihu herec Ondřej Vetchý

Před pár lety jste napsal vzpomínkovou, byť hodně literárně pojatou knížku Za barevným sklem. Máte v plánu nějakou další?

Mám, ale potřeboval bych trochu grafomanství. I texty se snažím psát tak, aby se vešly na jednu stránku. Nová knížka je nicméně ve stádiu nakladatelova mírného upomínání. Budou to spíš povídky, kde použiju některé nosné postavy z první knížky. Třeba kamaráda Tondu Vomáčku. Spisovatel Péťa Šabach říkal, že kdo zná Vomáčku tak dobře jako já, má, coby spisovatel, nadosmrti vystaráno. No, úplně pravda to není, musí se to opravdu vysedět. Neumím pilně psát každý den, vždycky musí nastat ten správný čas, kdy to na člověka přijde. S muzikou je to ostatně to samé.

Autor:


Témata: Ivan Hlas




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.