Hlasova rocková kapela Růžový brejle je momentálně "u ledu", album zpěvák nahrál pouze v akustickém triu, se kterým v současné době koncertuje v klubech: jeho kytaru doplňuje stejný nástroj ve virtuózních rukou Norbiho Kovácse a violoncello dnes už veterána Jaroslava Olina Nejezchleby.
Ve třinácti dosud neznámých písničkách (k žádné "recyklaci" klasických hanspaulských hitů jako na některých starších Hlasových albech tentokrát nedošlo) je trojice tvárná, tu zní komorně a čistě folkově, onde umí rozjet opravdové muzikantské hody: hudební témata rocková, reggae (Hyeny smavé), jemně šmrnclá countryblues (Kuře z umělý líhně) a latinou (Když jsem se naposled topil), ba dokonce i folklorní ohlasy (Desátej den).
Písničky v tomto aranžmá sice asi nebudou mít takový komerční atak jako největší Hlasovy hity, nicméně - v hudební rovině - se mnohé z novinek může řadit mezi písničkářovy nejlepší kousky, třeba Desátej den nebo titulní Láska jako oliva.
U Hlasových písní samozřejmě hrají velmi podstatnou úlohu texty. Za těch víc než třicet let, co se písničkář na scéně pohybuje, si vypracoval svůj rukopis jako málokdo v této zemi. Někteří jeho kritici mohou mluvit o "hlasovských klišé", jenomže i s nimi Hlas nakládá stále velmi autenticky, což je jeho největší síla. Stává se přečasto (a bůhví, jestli ne plným právem), že si posluchači autora do jeho textů promítají jako aktéra do posledního slova.
Obraz "V louži se měsíc rozpil / uliční batika / na rohu hedvábnej motýl / nocí se zalyká" by zkrátka z českých textařů nenapsal nikdo jiný - a je to pořád krásné, i když jsme to od Hlase slyšeli mnohokrát. Stejně jako zasazení jeho písní do konkrétních pražských čtvrtí (v tomto případě Dejvic).
Jestliže platí, že Hlas rovná se jeho písničky, co se v současné době děje v písničkářově třiapadesátileté hlavě? "Jsem jak starej boxer / co přestal se krýt," říká v písničce, jejíž název Jak živou vodou dává naději v nalezení nové životní energie, která prý u mužů po padesátce přichází (dokonce se tu explicitně zpívá: "Jaro se vrátí / a přijde máj / zlomí tvý prokletí / a holky ti daj").
Hned následující píseň Jupijajé ale trochu vyvádí z omylu: pokřik v názvu není radostné zavýsknutí, je zjevně inspirováno starým temným countrysongem (Ghost) Riders In The Sky a definitivně se loučícího vypravěče provází - také typická - hlasovská nostalgie ("Zas vidím starou partu / jak spolu táhne tmou").
A podobně temnější ladění má řada nových písní Ivana Hlase. Přestože pořád ještě umí - respektive "má chuť" - napsat písničku o lásce v tom smyslu, jak o něm kdysi hovořil jeden jeho textařský kolega ("Ivan Hlas je snad jediný, kdo u nás umí napsat o tom, že je šťastně zamilovanej, aniž by se posluchač musel rdít studem"), taková je tu ale vlastně jen jediná, hned úvodní Slunečnej den (včetně verše "řekla jsi, že mě máš ráda", který by skutečně kromě Hlase ustál málokdo).
Zdá se však, že se Hlas více obrací k obecnějším a vážnějším tématům a ta jakoby dorovnává, dolaďuje, vyvažuje - třeba i popisem soukromého tahu o vlastních narozeninách (Desátej den). Působí jako někdejší bouřlivák, který dnes raději volí tichý večer, obklopen svými blízkými, milovanými knihami a myšlenkami na to, že nic není nekonečné. Ale aspoň čas od času si prostě z toho "kopýtka" ještě vyhodit potřebuje, aby z toho klidu neuschl. A kdo ví, možná že takový opravdu je.
Ivan Hlas: Láska jako oliva
vyd. Indies Happy Trails, čas 48:52
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
