"Zavolal mi, že se cítí špatně a chtěl by přijít na návštěvu," řekl včera ČTK fotograf Jan Bejšovec. Dodal, že Diviš za ním přišel ve středu, v den smrti, sklíčený, ale během návštěvy pookřál. Bejšovec má ateliér naproti Divišovu břevnovskému bytu a s básníkem se poslední dobou pravidelně stýkal.
Básnířka a překladatelka Viola Fischerová, žena Divišova přítele - spisovatele Josefa Jedličky, vidí v básníkově náhlém úmrtí nebeskou prozřetelnost: "Bůh to tak zařídil, neboť se mu nechtělo poslouchat všechny ty nadávky a kletby, jimiž by ho Ivan bezesporu poctil, kdyby ho nechal umírat pomalu a dlouho." Narodil se 18. září 1924 v Praze, v rodině bankovního úředníka. V roce 1941 gymnazistu Diviše zatklo gestapo a věznilo jej.
Maturitu složil v pětačtyřicátém.
Přešel na Univerzitu Karlovu, vystudoval filozofii a estetiku (1949). Uznával dva učitele: Jana Patočku a Václava Černého.
V padesátých letech dělal propagačního pracovníka, korektora, osm let soustružníka. V 60. letech byl redaktorem poezie v nakladatelství Mladá fronta. Jeho přísnost a výbušnost byla pověstná. Po nehodném adeptovi poezie neváhal mrštit i telefonem. V roce 1969 se stal redaktorem časopisu Sešity pro literaturu a diskusi. Ale ještě v témže roce emigroval do Spolkové republiky Německo. Usadil se v Mnichově. Pracoval v rozhlasové redakci Svobodná Evropa.
Snad jediným ziskem, který Divišovi přinesl exil, byla anonymita. Projížděl se hromadnými dopravními prostředky po Mnichově a častoval usedlé bavorské občany šťavnatými nadávkami.
Páchal četné přestupky v tamních obchodních domech. Nesnášel pomyšlení, že návratem do Prahy tuto svobodu ztratí.
Nakonec však byl překvapen, až dojat vřelým přijetím, jehož se mu od čtenářů ve vlasti, kterou tak vášnivě proklínal, dostalo.
Předloni se pak definitivně přestěhoval do Prahy.
Samostatně Ivan Diviš debutoval v roce 1947 sbírkou První hudba bratřím. Další publikace se dočkal až v roce 1960 (Uzlové písmo). Pak v poměrně rychlém sledu následovala řada sbírek (Morality, Chrlení krve, Sursum a další), v nichž se drala na svět jeho touha po životní úplnosti a naplněnosti, po poznání věčných podstat. Diviše s jeho obnaženými nervy a malou odolností vůči absurditě však dravý svět rušil, ba mučil ho; také jej usilovně pokoušel démon alkohol.
Básník hledal oporu mimo sebe.
Konvertoval ke katolictví, ale o úlevě a smíření těžko hovořit.
"Kdyby ode mne odešla poezie bez náhrady, můj život se rozpadne," zaznamenal si v jednom z nesčetných zápisků, které v roce 1994 vydaly na sedmisetstránkový výbor Teorie spolehlivosti. A od Diviše poezie skutečně odešla! Duševně rozedrán emigrací nebyl ji víc než deset let schopen tvořit. Pak se však jednoho dne dostavil posvěcený moment, inspirační záblesk, na který autor s vděkem mnohokrát vzpomínal. Rychle vznikla apokalyptická skladba Beránek na sněhu.
V 80. letech se v exilových nakladatelstvích dále objevily krutě bilanční sbírky Odchod z Čech, Žalmy, Obrať koně a kniha záznamů snů Papouščí město.
Kdo četl pouze Divišovy rozčilené, katastrofické, prorocky apokalyptické sbírky z 90. let (např.
Moje oči musely vidět, Tresty, Kateřina Rynglová, Češi pod Huascaránem), tomu naprosto zůstal utajen Divišův mimořádný smysl pro humor. Přítomen je jako jeden z prvků deníkové Teorie spolehlivosti, ale básník jím především v soukromí obdarovával své přátele. Pyšně si zakládal na tom, že byl jedním z mála smrtelníků, jimž se podařilo "rozchechtat" Vladimíra Holana.
"Poesie je ustavičný sklon člověka odpovídat slohem a noblesou na chaos, sprostotu a základní problém - tímto základním problémem bych nazval překonávání samoty a přesah či proměnu pouhého zdebytí a přeobstávání v UTVÁŘENÝ A UTVÁŘIVÝ obraz Bytí, jaké nikoli Jest, ale JAKÉ BÝTI MÁ," napsal Ivan Diviš v roce 1993.
Ivan Diviš: Rozjímka
Zkazil jsem tedy všechno? To je složité.
Narozen co úd nárůdku, co z ostudy má kabát, a kde se věčně, co živ jsem, slavil sabat kdyby čarodějnic, podlých běsů, jakou mohl jsem mít šanci, život mně pod rukama rozkrádali od patnácti let až do sedmdesátky, ale ani pak jsem nedošel pokoje, buzerovali mne i přes ten důchod od záchoda do fabriky, kde je průchod rovnou do vápniště, kde vše končí.
A ovšem uvězněn v tom pervertovaném zákoně života všeho, hrnut buldozerem bez jmenovky, na jméno ti serem!
Část básně z autorovy poslední sbírky Češi pod Huascaránem, kterou na konci loňského roku vydalo nakladatelství Torst. Rukopis knihy vznikal mezi 20. dubnem a 2. zářím 1998.
