Jen šmouha po nebiAutor: Ivan Binar Nakladatel: Torst 214 stran, cena 238 korun |
Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem: tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.
Praktický pan Raus s postiženým synkem Vladislávkem. Mladinká Zuzička a její tatínek, profesor přes vlaštovky. Fortelná šenkýřka. Vrtichvost Klápště, co i v bezčasí a mimo prostor zavede jako platidlo utrhané knoflíky, vždyť šatů po Němcích je všude fůra. Jenomže idyla netrvá dlouho, brzy přijedou dohlížitelé a dají se do budování. Tady má vyrůst pravá socialistická vesnice plná nadšení, soudružské pomoci a splněných plánů v továrně na řetězy.
Antonín vzpomíná, drbaje přitom na hřbetě kočku Mňau, zvíře, jež se k němu přidružilo, když se do Spáleného vrátil po letech. A občas se zasní. Pak jako šmouha po nebi přiletí trojstěžník Modrý smíšek a na něm Lapuťané. Přesto nadobro nezmizí ani prohnaný Klápště, co už to dotáhl na tajemníka, ani chuligáni Bydžovský a Kvitko. Jejich nádherné dialogy v nářečí patří k nejlepšímu v knize, jsou přes všechnu autorovu laskavost dokladem jeho schopnosti vystihnout i svět gaunerů.
Číst tuhle knihu je jako ležet v zahradě za mírného počasí s vědomím, že věci jsou v pořádku. Ať už se stalo sebevětší příkoří, ať už se člověk v životě střetl se sebehoršími živly, s každým dalším pohlazením kočky Mňau je v každé další větě hmatatelnější odpuštění a smíření.
