Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Iva Janžurová: Z touhy bavit mě nic nevyléčí

  0:01aktualizováno  0:01
Pro tvůrce komedií zůstává Iva Janžurová zárukou i maskotem. Loni hrála ve filmu Chyťte doktora, nyní v novince Vy nám taky, šéfe!

Iva Janžurová hraje mimo jiné v novém filmu Vy nám taky, šéfe! | foto:  Dan Materna, MAFRA

Herečka Iva JanžurováV komedii z reklamní agentury Vy nám taky, šéfe! představuje Iva Janžurová poctivou paní účetní ze staré školy, která namísto počítače požaduje ořezávátko na tužky. "Spadla do říše reklamy z jiného světa – stejně jako já," směje se herečka.

Co jste si naposledy koupila pod vlivem reklamy?
Já jsem antireklamní typ. Možná je to moje chyba, třeba se má chválit i dobré zboží. Jenže já jsem opatrná venkovská dívka. Když se něco moc chválí, jsem ve střehu. Moc se mi v reklamě líbí třeba ten zázračný mop, ale říkám si – ve vteřině že by byla skvrna pryč? V tom musí být nějaký trik.

V televizi vás reklamy baví, dráždí, nebo je přehlížíte?
Některé jsou pěkné. Například modelka, která kráčí v kapkách vody po schodech – na tu se vždycky dívám až do konce. Ale jinak se během reklam stačím vysprchovat, to už mám vypočítané, nebo nastoupí můj druhý program: stihnu vyndat nádobí z myčky. Takže reklamy jsou mí nejlepší kamarádi, protože práci, se kterou bych se jinak loudala, se snažím udělat rychle, abych stihla film.

TRAILER K FILMU VY NÁM TAKY, ŠÉFE!

Vážně vás na reklamách nic nezlobí?
Štve mě jen, že se u nich zesiluje zvuk. Mám dojem, že se to ani nesmí. A hlavně tak docilují jen toho, že na reklamy člověk úplně zanevře. Nebo že vypne zvuk.

Dostala jste někdy nabídku hrát v reklamě?
Jednou jsem o tom špekulovala, šlo o reklamu na auta. Ale tak dlouho jsem váhala a vyhrožovala – že jsem to ještě nikdy nedělala a že vlastně nevím a že by to muselo stát za to – že se mi už znova neozvali. Žádná konkrétní suma tehdy nepadla, takže ani nevím, oč jsem přišla. Říká se, že reklamy dělají všichni američtí herci, jenže tady u nás je to pořád ještě jiné.

Proč myslíte?
Mám spoustu kolegů, jejichž hlasy znějí v reklamě, a na jejich adresu pak padají narážky typu: Je to výtečný herec, ale nechápu, proč se zahazuje v reklamě. Tedy já jsem to nikdy nepoužila, v tomhle jsem tolerantní, to je každého věc. Ale znám i profesionální zádrhele, kdy je hlas z reklamy už natolik známý, že se jinde ani nedá použít, protože by rušil. A když vidím v bulváru některé své kolegy jako špatně vytištěné maličké figurky v dvoucentimetrové reklamě, říkám si – to bych nechtěla.

Kdo je Iva Janžurová

Narodila se 19. května 1941 v Žirovnici. Rodiče byli učitelé, takže nejprve nastoupila na pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích, ale nakonec v roce 1963 absolvovala pražskou DAMU. Po roce na liberecké scéně se stala členkou Divadla na Vinohradech, odkud před dvaceti lety přešla do činohry Národního divadla. Natočila desítky děl, má Českého lva za filmy Co chytneš v žitě a Výlet. Jejím životním partnerem je režisér Stanislav Remunda; mají dvě dcery a čtyři vnoučata.

Ani dcery si reklamu nezkusily? Třeba režisérka Theodora Remundová?
Ne, naopak. Ještě na FAMU si Thetodora a její spolužáci přísahali, že reklamy nikdy! Ošklivili si je; dcera dosud nepodlehla, někteří z nich možná už ano, ale získají tak zase finanční injekci pro jiné projekty. Čert ví, jestli tam číhá etické nebezpečí. V každém případě Theodora je zatím dokumentaristka-idealistka.

Než jste začala točit Vy nám taky, šéfe!, jakou jste měla představu o reklamní agentuře?
Absolutně žádnou. Ale ani jsem ji mít nemusela, režisér Martin Kotík mě ujistil, že mají skutečnou agenturu, s níž spolupracují a která jim dělá veškeré reklamní spoty. Navíc moje postava tam spadla z jiného světa – jako já. Nic o tom neví, nikoho nezná a domnívá se, že pokud bude dělat poctivě, co se jí řekne, splní svůj úkol. Jsem zvědavá, co tomu řeknou lidé, kteří reklamní prostředí opravdu znají.

Herečka Iva JanžurováA co účetnictví? Jste také milovník pořádku jako vaše hrdinka, máte na všechno systém?
Obávám se, že věnuji přehnané úsilí úplně zbytečným věcem. Nikdy třeba nemůžu mít doma dokonale uklizeno, protože začnu u jedné poličky a s tou strávím dva dny. Pak vyčerpaná čekám, až budu mít nové síly na další, a mezitím se už uklizená polička znovu zapráší. Ne, neumím to rychle a závidím všem, kdo to dokážou.

Takže v tom si s postavou účetní nezadáte?
Já bych snad byla schopná stejně jako ona ořezávat i ty tužky do špičky dva dny. To jsou přesně práce pro mě: drobné sisyfovské. Ne tlačit do kopce balvan, ale miliony maličkých kamínků; v tom bych se vyznamenala. Takhle mám například spoustu starých kazet ze starých kamer pořád kdesi v kufříčkách. Někdy něco najdu, ale spíš se budou děti po mé smrti divit, až najdou dvacet let staré krajkové rukavičky – bůhví, proč jsem je schovávala, snad jsem si myslela, že se do nějaké role můžou hodit. A právě v takových drobných detailech jsem se snažila svou paní účetní, která jinak nemá vlastní zázemí ani příběh, alespoň trochu obveselit.

I matematika vás míjela podobně jako reklama, nebo jste ji za svých pedagogických studií chtěla naopak vyučovat?
Učit přímo ne, ale šla mi. Dokonce na zkoušky na DAMU do Prahy mě tehdy pustili, protože věřili, že chci studovat matematiku. Matematika mi pomáhala a pomáhá pořád, i v herectví. Jednou mi to vysvětlila Stella Zázvorková na natáčení. Já jsem vždycky o pauzách pletla složité vzory, Karolina Slunéčková mě obdivovala, že umím ujímat oka, což je vlastně počítání, a Stellinka na to řekla, že odtud mám i smysl pro vytváření postav. Rozvrhnete si jejich architekturu, vypočítáte si efekty… Něco na tom vážně je.

Velké filmy velké herečky

Kočár do Vídně (1966)
Herečka Iva Janžurová ve filmu - Kočár do Vídně (1966)V komorním válečném dramatu režiséra Karla Kachyni vytvořila jednu ze svých životních rolí. Poté, co jí zabijí muže, přinutí hrdinku dva němečtí vojáci, aby je dovezla na hranici. Žena se tiše odhodlá k pomstě, ale v klíčovém okamžiku nedovede zabít; místo toho skončí s vystrašeným vojáčkem v objetí oboustranné marnosti.

Světáci (1969)
Herečka Iva Janžurová ve filmu - Světáci (1969)Nestárnoucí hudební komedie v režii Zdeňka Podskalského svedla dohromady tři fasádníky a tři lehké děvy, navzájem předstírající lvy a lvice salonů. Trio Janžurová – Bohdalová – Jirásková předvádí dokonalou souhru "holek z lidu": hašteřivých, nevycválaných, ale se širokým srdcem a s dojemnou touhou postoupit ve společenském žebříčku.

Petrolejové lampy (1971)
Herečka Iva Janžurová ve filmu - Petrolejové lampy (1971)Dobová maloměstská rebelka v mezích zákona; to je postava, jíž zaručil Janžurové nesmrtelnost režisér Juraj Herz. V přepisu románu Jaroslava Havlíčka hraje "nevhodnou partii", která uteče údělu staré panny sňatkem s bratrancem, zhýralým důstojníkem. A hrdě stojí po jeho boku, i když zjistí, že muž umírá na pohlavní chorobu.

Morgiana (1972)
Herečka Iva Janžurová ve filmu - Morgiana (1972)Další šance od Juraje Herze přinesla Janžurové hned dvojroli v téměř hororovém a výtvarně osobitém příběhu dvou sester. Zahrála si obě: tu půvabnou, oddanou a něžnou, která nic zlého nezná ani netuší, i tu zákeřnou, která ze závisti a žárlivosti na sestřin dar krásy jí tiše, pomalu, nenápadně a pravidelně chystá smrt jedem.

Ene bene (2000)
Herečka Iva Janžurová ve filmu - Ene bene (2000)Novou éru započala Janžurová v režii Alice Nellis. V hořké "volební" komedii představuje ženu, která bojuje za místního politického kandidáta – vzdor sarkastickému manželovi Leoše Suchařípy. Až s jeho ztrátou oddělí podstatné věci od malicherných. Se stejnou režisérkou herečka zazářila i ve Výletu.

Znovu se představujete v komedii; kdy jste o sobě poprvé slyšela, že jste v dobrém slova smyslu komediantka?
Už na pedagogické škole v Českých Budějovicích byla taková skupina, která vystupovala na zájezdech nebo na táborech. Ale to bylo tak nezávazné, že na divadelní škole v Praze jsem se naopak zprvu zařekla, že taškaření už se nepropůjčím. Měla jsem pocit, že bych riskovala, že by se mi třeba ani nesmáli. Až pak v jedné školní komedii, když jsem viděla, jak se v hledišti řehtají Dana Medřická nebo Věra Chytilová, se to zase zlomilo.

A v negativním slova smyslu?
Jednou jsme přijeli s komedií právě do Českých Budějovic, kde jsem studovala na učitelku. Chtěla jsem se tam  předvést, hodinu jsem se odvazovala, lidi se bavili – a pak jsem si od místního kritika přečetla, jak jsem si tam "zařádila" – míněno pejorativně. Byla jsem rozčarovaná, že mě to potkalo zrovna v těch Českých Budějovicích, kde jsem tolik chtěla ukázat, co už umím.

Vy jste první komedie točila počátkem 60. let; změnil se od té doby český filmový humor?
Asi ano. Kdykoli v televizi běží Světáci, druhý den v tramvajích a obchodech na mě lidé pokřikují a chválí, že se na ně vždycky znovu rádi podívají. Vůbec filmy z téhle éry, zejména komedie Václava Vorlíčka, jsou diváky pořád hýčkané. Scenáristi dnes asi posouvají humor jinam, i když název Kotíkova filmu připomínající Schulhoffovo Já to tedy beru, šéfe…! naznačuje, že někteří by asi nepohrdli tím, dostat se do podobného proudu; jiní jím zase mohou opovrhovat. Navíc pomalu odcházejí také herci tehdejšího stylu; klasická komedie, kde se smějete od začátku do konce, je už vzácná. Ale zároveň se objevují nové talenty, obdivuji třeba, jak to dělá režisér Karel Janák.

Co všechno byste pro smích diváků udělala, ale co už ne?
Už od dětství díky bratrům vím, jak je krásné, když se publikum směje. Někdy k tomu herec nemá možnost, dostávám spoustu vážných rolí. Ale třeba i v divadelním dramatu Na ústupu jsou místa, kde si kontroluju, jestli se lidi baví. Já je bavit chci, v tom jsem prostě nevyléčitelná. Jenom nevěřím komice jako řešení v takové situaci, která mi nesedí, i když se občas spletu: stane se, že se lidé smějí, a já nechápu, čemu a proč.

Stane se vám taky, že to zkrátka nejde?
Ano, jsou takové chvíle. Třeba mě jednou posadili před zrcadlo, ať na sebe dělám obličeje – a nešlo to. Přitom mi režisér Jiří Krejčík říká, že mám dvacetkrát víc mimických svalů než jiní lidé, ale prostě někdy vznikne zábrana, kdy to neumím a nemůžu.

TRAILER K FILMU CHYŤTE DOKTORA

Vulgární humor byste nepřijala?
Ten ode mě naštěstí ani nikdo nechce.

Považují vás i doma za smíška rodiny?
Ne, tím se neunavuju. Ale vnuci už něco tuší. Malý Alfrédek zrovna nedávno povídal paní učitelce významně: Jestli víš, jak se jmenuje moje babička celým jménem? A jéjej, řekla jsem si v duchu, už je to tady! Pár let potrvá, než děti přijmou jako normální, že jejich babička je nějaká známá osoba.

A co když vnoučata řeknou: Babi, udělej legraci? Vyhovíte?
To víte, že ano. Nasadím si papírový nos, na hlavu starou hučku, dcera Theodora napíše repliky, její muž hraje lesního skřítka a já ho straším. V publiku sedávají i rodiče kamarádů našich vnuků z mateřské školy – a to už je závazek!







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.