Zvláštní věc: divák si ji zpravidla vybaví jako uječenou tetku, mile praštěnou osobu s trhavými pohyby, přeskakujícím hlasem a tiky. Janžurová má totiž schopnost všech velkých hereček: v zájmu smíchu je ochotna se shodit, ztrapnit, zohavit k nepoznání.
Nehraje jen smíšky
Ale přitom v její filmografii existují i role, kde si člověk najednou s překvapením uvědomí – vždyť je to vyloženě krásná ženská. V Pensionu pro svobodné pány, v Morgianě, i v té přísné strohé tragice pod černým šátkem v Kočáru do Vídně.
Nicméně čeká se od ní hlavně zábava – vlastně odjakživa. Bavila už své bratry, pak spolužáky na pedagogickém gymnáziu v Českých Budějovicích, kam dcera z učitelské rodiny logicky zamířila a odkud se vydala ke zkouškám na DAMU pod záminkou, že se hlásí na matematická studia. Tvrdí však, že matematika jí pomáhá stále. "Stella Zázvorková říkala, že odtud mám i smysl pro vytváření postav – a něco na tom je. Rozvrhnete si jejich architekturu, vypočítáte si efekty..." uvažuje Janžurová.
SLAVNÉ ROLE. Z filmů Kočár do Vídně, Světáci a Sňatky z rozumu (zleva)
Naštěstí jí dlouho nevydrželo předsevzetí z divadelní fakulty, že k taškaření se už nepropůjčí. Když v školní komedii rozesmála publikum včetně Dany Medřické a Věry Chytilové, byla zpátky ve vzácné skupince ženských klaunů.
Ale to neznamená, že by hrála jen smíšky. Jakkoli "v civilu" je jí vlastní stálost – vystřídala jen tři scény, Liberec, pražské Divadlo na Vinohradech a Národní divadlo, v rolích ji vystihuje naopak neustálá proměnlivost. Dojemná učednice ze seriálu Eliška a její rod; mlčenlivá Krista z Kočáru do Vídně; ponížená Hanka ze Svatby jako řemen; rozmarná Andělka z Pensionu pro svobodné pány; rtuťovitá teenagerka z Písně pro Rudolfa III., snaživá Zuzanka ze Světáků; padoušská mistryně převleků v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku; rozbolavělá Štěpa z Petrolejových lamp; milimetrově odlišná v dvojroli Morgiany; zhrzená svůdnice Týfová z filmu Marečku, podejte mi pero!; a jistě katastrofická sestra Huňková z Nemocnice na kraji města.
To jsou nejslavnější hrdinky Janžurové, nemluvě o četných pohádkových postavách.
Z DIVADLA. Iva Janžurová ve hře Mikve.
Na rozdíl od kolegů, jejichž dráha skončila s érou režírujících vrstevníků, Janžurovou objevuje a ctí i nové pokolení filmařů. Hlavně dva z nich: Roman Vávra, který ji v roli pozdní nevěsty Jindřišky ve filmu Co chytneš v žitě poslal pro prvního Českého lva, a Alice Nellis s dvěma maminkovskými úlohami, díky níž si po Ene bene došla pro druhou sošku za Výlet.
Světová ve Světácích
"Kdykoli v televizi běží Světáci, druhý den na mě lidé pokřikují a chválí, že se vždy znovu rádi podívají. Vůbec filmy téhle éry, zejména komedie Václava Vorlíčka, jsou diváky pořád hýčkané. Ale zároveň se objevují nové talenty, obdivuji třeba Karla Janáka," říká herečka, procházející přirozeně napříč generacemi. Ničím nepohrdá: jeden den sklízí ovace v dramatu na scéně zlaté kapličky, druhý den se stejnou vervou ve staré hučce sehraje strašidlo pro vnuky a jejich kamarády.
SKVĚLÉ ROLE. Morgiana (1972), Petrolejové lampy (1971), Ene bene (2000)
Nejnověji Janžurová natáčí seriál z domova důchodců Třetí míza. O své roli řekla: "Jsem taky taková veselá postava, ale ještě nedopsaná, nevím, jak skončím." Což obrazně platí i pro herečku: stále baví a stále svou "nedopsanou" kariérou překvapuje.
