V tragikomedii nizozemského dramatika Franka Houtappelse, která má ve středu premiéru v pražském Divadle Kalich, se Iva Janžurová na jevišti sejde se svou dcerou Sabinou Remundovou. Slavná herečka představuje matku, která život obětovala péči o manžela a děti.
Ačkoliv Janžurová říká, že to zrovna není její osobní životní zkušenost, své hrdince rozumí. Ostatně roli nepřijala kvůli sobě, ale především proto, že chtěla na jeviště vrátit dceru.
Z inscenace Na mělčině |
Hra mi námětem připomněla váš film Výlet. Je to náhoda, že vás potkávají tak příbuzná témata?
Říkala jsem si, kdo to dřív napsal - Alice Nellis, nebo Frank Houtappels? Zápletka se pak odvíjí jinak, ale podobnost tu je. Ještě jsem pro Primu točila sitkom O mé rodině a jiných mrtvolách, který se žel velmi nepovedl, a tam jsem si též nosila celou dobu urnu, protože v prvním díle umřel můj seriálový manžel.
Nošení urny máte natrénované.
Ano, urny mě pronásledují. Je otázka, do jaké míry máme urnu ctít jako něco nedotknutelného, navíc v těchto případech popel z nich končí dost neslavně. V divadelní hře se urna objevuje častěji než ve Výletu, nemá to však působit zádušně, ale komicky.
Hrajete s dcerou matku a dceru, druhé dítě ztělesňuje Barbora Munzarová. Jak mezi vás zapadla?
S Janou Hlaváčovou jsem byla v angažmá a její dcera Barunka je jí chvílemi tak podobná. Je to nejen dcera mé kolegyně, ale ještě ke všemu chodily se Sabinkou do školy. Tím to začíná být skoro rodinná záležitost.
Neuspokojivé manželství, děti komandující rodiče. Na pódiu se tu řeší mnoho aktuálních témat.
Dcera, již hraje Sabina, má ve hře monolog, ve kterém se přiznává, že ji většina aktivit s dětmi nebavila. Všechno to vystřihování, lepení... Že své děti miluje, ale když je s nimi, nemá ráda sebe. To je ostře řečeno, ale jde o velmi trefný moment, který napadne někdy každého, přestože děti považuje za to nejdůležitější ve svém životě.
Z inscenace Divadla Kalich Na mělčině (Miroslav Vladyka, Barbora Munzarová)
A vy se poznáváte ve hře?
Důkladně jsem se zpytovala, ale já jsem nikdy nebyla matka na plný úvazek. Měla jsem vždycky tolik práce, že jsem si chvíle s dětmi vychutnávala. Pro mě to není osobní zkušenost, ale přiznávám, řada rodičovských činností je úmorných. Při čtení pohádek jsem usínala spolehlivě dříve než děti, nebo ty hodiny dřiny strávené hraním pexesa.
A co to druhé téma, taky vám dcery někdy jako vaší hrdince říkají, že si máte jít lehnout?
Tak to znám. Dcery sledují, zda dost spím, bojí se, abych neusnula třeba za volantem. Mami, zavolej, hned jak dojedeš, říkají mi. V tomhle už jsem u nás dítě. Ale já si to ráda nechávám líbit, neříkám jim – starej se o sebe. Mám výhodu, že bydlíme v jednom domě. I když se vidíme celkem málo, pořád o sobě víme.
Loni vám bylo sedmdesát a říkala jste, že uberete, že odejdete z angažmá v Národním, ale teď zkoušíte ještě v jiném divadle.
Strhla mě příležitost, že bych hrála s dcerou. Na první přečtení jsem ani tolik nedocenila svoji roli, vnímala jsem spíš její postavu jako pěknou hereckou příležitost a možnost vrátit Sábu od dětí k divadlu.
Návrat matky a dcery aneb Iva Janžurová (vpravo) na jednom jevišti se Sabinou Remundovou.
Jako typická matka všechno pro dceru.
Tak vidíte. Můj muž onemocněl a museli jsme omezit naše rodinné zájezdní divadlo. A co se týče Národního divadla – neřekla jsem takovou věc poprvé, ale už to říkat nebudu. Oni se pak na to vymlouvají, když mi nechtějí najít roli. Mám představu, že si život budu dělit na chvíle, kdy pracuju a kdy žiju. Jenže to je sebeklam. Když mám čas a chvíli netočím, listuju v knihách a poohlížím se, co by se mi líbilo. Berte to jako koketerii nikoli s divadlem, ale sama se sebou. Kdybych s tím dovedla skončit, tak bych...
A když říkáte žít, co byste chtěla dělat?
Třeba chodit do divadla. A taky miluju filmy, ale na spoustu bijáků se nedostanu, stíhám většinou jen ty, co hodnotím na Českého lva. Chodím do práce kolem zahrádek, kde lidé odpočívají, a já jim to strašně závidím.
