Tento koncepční chaos by možná mohl vést k hlubšímu zamyšlení nad zvláštními dvojčaty s nestejnoměrnými podmínkami. Státní opera totiž ani po dvanácti letech existence na evropskou špičku nemůže dosáhnout.
Je ovšem pravda, že sopranistka Marina Vyskvorkina, která při premiéře ztvárnila Lucii, si už zazpívala i ve Vídeňské státní opeře. Jenže bude-li její hlas nadále působit tak zastřeně a unaveně, bez plnější střední polohy, tak i přes vyzpívané výšky a koloratury to v tvrdé světové konkurenci bude mít těžké.
Výkon korejského tenoristy Yikuna Chunga v úloze Edgarda se v tuzemských poměrech může leckomu jevit jako fascinující. Nemá sice lehkost a noblesu takového Ramóna Vargase, ale jako spousta jiných asijských pěvců je dobře vybaven elementárními - u nás ne zrovna obvyklými - dovednostmi, jako je vypěstovaný hlasový fond.
Další role odzpívali na solidní úrovni hlavně barytonista Ivan Kusnjer (Enrico) a basista Gustav Beláček (Raimondo). Dirigentu Leoši Svárovskému se občas podařilo dostat z orchestru forte i piano, ale na základní kultivaci zvuku a souhry je až příliš co dělat.
Koncepce režiséra Antona Nekovara se v divadelním bulletinu četla jedním dechem: Kdo vypadá zlý, je jen slabý, kdo vypadá důstojně, je fanatik a dvorská společnost, to jsou vlastně lovci honící oběť, která svůj protest může vyjádřit jen šílenstvím.
To vše bez letitého romantizujícího balastu. Bylo by to jistě úžasné expresivní psychologické divadlo, kdyby se ho podařilo zrealizovat na jevišti. Potíž je v tom, že z víceméně sošných postojů se nedalo rozeznat, zda postavy mají vůbec nějaké vlastnosti a emoce, co prožívají a zda je hrdinka štvána.
Nic proti holému prostoru, ale musí nést skutečně silný význam a nepůsobit jen jako vyklizená scéna, na níž náhodou zbylo pár dekorací. To v dokonalém "romantizujícím balastu" (zažila jsem Lucii v Metropolitní opeře) si člověk aspoň říká, že všechny ty nádherné kostýmy, síně, kašírované stromy a fontánky drží stylovou jednotu.
Gaetano Donizetti - Lucia z Lammermooru
Státní opera Praha. Dirigent Leoš Svárovský, režie Anton Nekovar, scéna Jan Dušek, kostýmy Josef Jelínek.
