Irving bývá přirovnáván pro svůj styl k velkému vypravěči Charlesi Dickensovi a k dalším klasikům 19. století. On sám si bere příklad i od svých současníků - Salmana Rushdieho, Güntera Grasse či Gabriela Garcíi Márqueze. V jeho knihách se objevuje násilí, sexuální scény, defiluje v nich mnoho zvláštních a deformovaných postaviček. Propracované syžety jsou plné krutého humoru i sžíravé společenské kritiky.
"Nejsem politický komentátor," říká Irving. "Sociální kritik? Možná. Moralista? Určitě." Podle svých slov popisuje skutečný život a nesouhlasí s tím, že jeho příběhy jsou bizarní, divné a vykalkulované. Ale na druhou stranu tvrdí: "To je přece povinnost romanopisce, povinnost vypravěče, přijít s něčím, co přesahuje průměr, s něčím, co nemůžete najít každý den v novinách."
Bývalý učitel tvůrčího psaní a specialista na britskou a ruskou literaturu 18. a 19. století vydal první román, Svobodu medvědům, již v roce 1969. Další dva literární pokusy sice měly příznivý ohlas u kritiky, ale jinak větší pozornost nevzbudily.
Čtvrté dílo, Svět podle Garpa (1978), z Irvinga nečekaně udělalo celebritu a boháče: "Pokud se peněz týká, já sám jsem nevěděl, co se mi jednou naskytne. Nemyslel jsem na to, jak to udělat, stejně jako Garp. Na to není poučka," konstatuje spisovatel.
S autorem, jehož celoživotní vášní je zápas, tiskly rozhovory nejrůznější populární časopisy. Irving poskytoval interview dokonce i v posilovně. Málokdo asi zpopularizoval svůj oblíbený sport více než svalnatý literát, i když v zápase výrazného úspěchu nedosáhl.
Sportovní dril a houževnatost ostatně z dyslektika Irvinga udělaly Irvinga-knihomola. A i při psaní, kde je osobní disciplína naprostou nezbytností, mu návyky z tělocvičny pomohly.
Romány rodáka z Exeteru ve státě New Hampshire, přeložené do více než 30 jazyků včetně češtiny, se dočkaly také filmového zpracování. S nástrahami členitých příběhů se nejlépe vyrovnal sám autor, když za adaptaci Pravidel moštárny (1985) obdržel v roce 2000 Oscara. Na plátně se obje vil i Hotel New Hampshire (1981) a také Svět podle Garpa (1982, kamera Miroslav Ondříček). Proslýchá se, že Irving přetváří ve scénář i román Syn cirkusu (1994). Asi nejkontroverznější autorovo dílo, Modlitba za Owena Meanyho (1989), na své filmové tvůrce teprve čeká.
"Nezačínám psát, pokud neznám konec příběhu," říká Irving. Práci na slavném Garpovi například zahájil poslední větou: "... ve světě podle Garpa všichni jsme smrtelné případy." Vždy také píše současně více než jeden příběh nebo z jednoho vznikají dva až tři - to je případ i jeho předposledního románu Rok vdovou (1998), který spisovatel oddělil od původního Syna cirkusu.
Otec tří synů žije s druhou manželkou a zároveň svou literární agentkou Janet Turnbullovou ve Vermontu nebo v kanadském Torontu a stále trénuje zápas. Když se ho před několika lety ptali, proč, když je ve formě, nezápasí v seniorské lize, odmítl to se slovy: "Koho bych tam potkal? Chlapíky, kteří mě poráželi před 30 lety. A teď by mě porazili znovu."
"Nejsem politický komentátor," říká Irving. "Sociální kritik? Možná. Moralista? Určitě." Podle svých slov popisuje skutečný život a nesouhlasí s tím, že jeho příběhy jsou bizarní, divné a vykalkulované. Ale na druhou stranu tvrdí: "To je přece povinnost romanopisce, povinnost vypravěče, přijít s něčím, co přesahuje průměr, s něčím, co nemůžete najít každý den v novinách."
Bývalý učitel tvůrčího psaní a specialista na britskou a ruskou literaturu 18. a 19. století vydal první román, Svobodu medvědům, již v roce 1969. Další dva literární pokusy sice měly příznivý ohlas u kritiky, ale jinak větší pozornost nevzbudily.
Čtvrté dílo, Svět podle Garpa (1978), z Irvinga nečekaně udělalo celebritu a boháče: "Pokud se peněz týká, já sám jsem nevěděl, co se mi jednou naskytne. Nemyslel jsem na to, jak to udělat, stejně jako Garp. Na to není poučka," konstatuje spisovatel.
S autorem, jehož celoživotní vášní je zápas, tiskly rozhovory nejrůznější populární časopisy. Irving poskytoval interview dokonce i v posilovně. Málokdo asi zpopularizoval svůj oblíbený sport více než svalnatý literát, i když v zápase výrazného úspěchu nedosáhl.
Sportovní dril a houževnatost ostatně z dyslektika Irvinga udělaly Irvinga-knihomola. A i při psaní, kde je osobní disciplína naprostou nezbytností, mu návyky z tělocvičny pomohly.
Romány rodáka z Exeteru ve státě New Hampshire, přeložené do více než 30 jazyků včetně češtiny, se dočkaly také filmového zpracování. S nástrahami členitých příběhů se nejlépe vyrovnal sám autor, když za adaptaci Pravidel moštárny (1985) obdržel v roce 2000 Oscara. Na plátně se obje vil i Hotel New Hampshire (1981) a také Svět podle Garpa (1982, kamera Miroslav Ondříček). Proslýchá se, že Irving přetváří ve scénář i román Syn cirkusu (1994). Asi nejkontroverznější autorovo dílo, Modlitba za Owena Meanyho (1989), na své filmové tvůrce teprve čeká.
"Nezačínám psát, pokud neznám konec příběhu," říká Irving. Práci na slavném Garpovi například zahájil poslední větou: "... ve světě podle Garpa všichni jsme smrtelné případy." Vždy také píše současně více než jeden příběh nebo z jednoho vznikají dva až tři - to je případ i jeho předposledního románu Rok vdovou (1998), který spisovatel oddělil od původního Syna cirkusu.
Otec tří synů žije s druhou manželkou a zároveň svou literární agentkou Janet Turnbullovou ve Vermontu nebo v kanadském Torontu a stále trénuje zápas. Když se ho před několika lety ptali, proč, když je ve formě, nezápasí v seniorské lize, odmítl to se slovy: "Koho bych tam potkal? Chlapíky, kteří mě poráželi před 30 lety. A teď by mě porazili znovu."
