Autorka přiznává, že ji postava Jesenské fascinuje. Psát o ní se rozhodla už dávno: "Bylo to asi před čtyřmi lety, když jsem si z knihovny po čase vytáhla Kafkovy Dopisy Mileně. Začala jsem si představovat, jaké asi byly dopisy Mileny jemu. A proč se tak často ztrácejí dopisy žen, jako by nebyly stejně hodnotné," vysvětluje autorka.
Věřila v jeho talent
Zatímco dopisy mužů-velikánů se zachovaly obvykle proto, že je psali ženám a ty je v úctě ke svým protějškům střežily jako oko v hlavě, dopisy, které psaly ženy mužům, se v historii ztrácely mnohem častěji. Takže svazek Dopisů Mileně, tedy listů od Franze Kafky, se zachoval a svoji knižní podobu dávno má (existuje dokonce i jako audiokniha), ale opačným směrem to tak není.
Obermannová se pustila do studia pramenů, ale pořád se nemohla odhodlat začít skutečně psát. "Teprve když jsem o svém nápadu řekla dceři Rozálii, začala mě nutit, ať to napíšu. Jesenská byla velmi svérázná, brala drogy, kradla, milovala krásné šaty, zajímavé muže a nebyla moc dobrá matka," popisuje spisovatelka novinářku, která však strávila většinu svého života ve stínu Franze Kafky: objevila ho a jako první přeložila, věřila v jeho talent.
"Jesenská jako jedna z prvních pochopila, že Kafka je génius. V tom byla její velikost, dokázala rozpoznávat věci dřív než ostatní. Když jejich vztah skončil, nikdy se nedokázali od sebe skutečně odpoutat, pořád si psali, i když si vzájemně vyhrožovali, že přestanou. Kafka ji o to dokonce prosil, ale i on to porušoval. Jesenská vždy zjišťovala, co Kafka dělá a jak na tom je," vysvětluje Obermannová.
Láska na dálku
Autor a jeho překladatelka se však viděli jen dvakrát v životě, jejich vztah fungoval právě zejména v dopisech, na dálku, zřejmě platonicky. Existují biografie Mileny Jesenské, některé se jmenují příznačně, například Kafkova Milena.
Jesenská byla vdaná za Ernsta Pollaka, sňatek s ním si vyvzdorovala jako mladá a krátce po Kafkově smrti v roce 1924 se rozešli. Znovu se vdala a v roce 1928 se jí narodila jediná dcera. Přátelila se s Maxem Brodem, Franzem Werfelem, Karlem Čapkem či Ferdinandem Peroutkou, přispívala do časopisů a novin.
"Všechny velké ženy mají něco společného, například problémy s muži. Milenu Jesenskou obdivuju snad nejvíc pro její psaní, jako novinářka byla zcela mimořádná, moderní, provokativní, pravdivá a také nesmírně statečná, až sebevražedně. Oslovuje mě také tím, jak nikam nepatřila, byla nepřiměřená, odsuzovaná, všude dělala průšvihy, odevšad ji vyhazovali," vypočítává Obermannová. Už v úvodu knihy píše heslo, které se vžilo pro odvážné dívky z gymnázia Minerva, jimž Jesenská velela: Holky z Minervy, lezete mi na nervy.
Závratný osud, který unáší
Jesenská je velké téma a budí obavy. Jak o ní psát a zachovat historická fakta, ale přitom se jimi nenechat svázat? "To byla moje hlavní starost, jak moc se mohu ve svém pojetí Jesenské odchýlit od Jesenské skutečné a nejen od ní. Proto říkám, že jsem se do ní pokusila převtělit, píšu o ní skrz sebe a svůj prožitek jejího života, o kterém jsem se dozvídala z historických i literárních pramenů. Proto jsem na obálce s Kafkou já, abych licenci dala čtenáři na vědomí," dodává spisovatelka, která sem tam Kafku oslovuje zdrobnělinou Kafíčko.
Jsou si podobné? V lecčems asi ano: "Nechala jsem se unášet jejím závratným osudem. Byla to výjimečná žena a já se do ní troufale převtělila, snažila jsem se vidět jejíma očima. Některé věci vnímám odlišně než ona, ale v lecčems bychom se asi shodly. Třeba v odporu k pokrytectví. Já ovšem nejsem tak odvážná," připouští Obermannová.
