Stala se průkopnicí swingu a jazzu v Československu, právem je považována za první českou jazzovou zpěvačku. Přesto nikdy neměla na růžích ustláno a jen její neutuchající elán jí dodal sílu se vypořádat se všemi životními nástrahami.
Zpěvačka, kterou ve 40. letech proslavily hity jako Slunečnice, známá z filmu Hotel Modrá hvězda, nebo Dívka k rytmu zrozená, velkou část svého života nesměla ve své zemi vystupovat. Nejprve se americký swing nelíbil nacistům, poté komunistům propagujícím lidové umění pro masy.
Na pódiu uměla Zemánková přesvědčit nejen školeným hlasem, ale i temperamentním pohybovým projevem. Nepatřila totiž mezi zpěvačky, které staticky postávaly za mikrofonem. Místo toho se svůdně pohybovala v bocích nebo se doprovázela luskáním prstů, což bylo na tehdejší dobu něco neobvyklého.
Podle některých zdrojů se Inka Zemánková, původním jménem Anna Inéz Koníčková, narodila v roce 1922. Ona sama používala doklady s datem narození 1925. Její skutečný věk tak byl obestřen záhadou, svůj rodný list údajně nikdy nikomu neukázala. Teprve po její smrti objevil publicista Ondřej Suchý jasné důkazy, že skutečným rokem jejího narození byl rok 1915. Publikoval je v knize Dívka k rytmu zrozená.
Dětství a válka
Dětství Inky Zemánkové nebylo jednoduché. Již ve dvou letech jí zemřel otec. Jako malou ji uchvátila černošská muzika, spirituály a gospely a začala docházet na hodiny klavíru. S matkou se přestěhovala z rodné Prahy nejprve do Pardubic a poté do Bratislavy, kde také odstartovala svoji uměleckou kariéru.
Ve dvanácti letech už účinkovala v baletu Slovenského národního divadla. Osud jí však příliš štěstí nedopřál, v dívčím věku jí zemřela také matka. Po matčině smrti se jí ujala rodinná přítelkyně, podle níž si změnila příjmení na Zemánková a odstěhovala se zpět do Prahy.
Vystupovala s orchestrem Karla Vlacha nebo Melody Boys R. A. Dvorského. Její hlas měl údajně rozsah až čtyř oktáv a už její první píseň Ráda zpívám hot z roku 1938 se ihned stala hitem, stejně jako další skladba Dívka k rytmu zrozená.
Vyhlédl si ji režisér Martin Frič, který se ji chystal obsadit do jazzového velkofilmu v americkém stylu, který se měl jmenovat Bloudění v rytmu. Nacisté však film natočit zakázali, Frič ji nakonec obsadil do veselohry Hotel Modrá hvězda (1941), kde Zemánková poprvé zazpívala Slunečnici, svoji nejslavnější píseň.
Za války dokonce zpívala českým dělníkům, kteří byli nasazeni v německých továrnách. „Nerada na to vzpomínám,“ svěřila se po letech v jednom rozhovoru. „Dodnes vidím Norimberk jako měsíční krajinu. Okolo nás plačící lidé bez přístřeší a Češi v hospodách v očekávání dokončení apokalypsy, aby se mohli konečně vrátit domů. Z této prapodivné osvěty mě vysvobodila až úplavice, kterou jsem chytla v Osvětimi.“ V dubnu 1944 se zpěvačka provdala za strojního inženýra Václava Holuba.
Hvězda na traktoru
Oslnivý návrat na pódia se po válce nekonal. Jazzová a swingová hudba se stala nežádoucí a kulturní komise jí v 50. letech postupně zakázala činnost a Zemánková se musela živit jako traktoristka na venkově. Ani v těžkých chvílích ji neopouštěl životní elán.
„Když jsem orala, sekala, vláčela, tak jsem si z důvodů cvičných zazpívala o májových slavnostech Ave Maria v kostele nebo něco a navíc jsem s orchestrem Ládi Bareše zpívala o sobotách a nedělích po tancovačkách v pohraničí, a zpátky na traktor,“ vzpomínala zpěvačka na nelehké období.
O své místo na slunci se bila ze všech sil, nepřestala docházet na hodiny zpěvu a našla si i nového koníčka, kterým se stalo horolezectví, prý v pozdějších letech trénovala i slaňováním z horních pater domu v Braníku, v němž bydlela. Mimo to se věnovala józe a bylinkářství. Když v 60. letech mohla začít opět vystupovat, měla úspěchy spíše v zahraničí, především v Polsku či Německu.
Před domácím publikem se začala znovu objevovat později, účinkovala ve střihovém snímku Zpívající film (1972), pro Divadlo hudby připravila vlastní recitál a jezdila po zájezdních vystoupeních. Podruhé se vdala, jejím mužem se stal doktor Josef Bednařík a nechala se slyšet, že je konečně šťastná.
Inka Zemánková, která ani v pokročilejším věku nepřestala udivovat svou vitalitou, zemřela 23. května 2000. Svého druhého manžela přežila jen o dva týdny.
