Srpen v zemi indiánů sice odkazuje k nejdrásavějšímu rodinnému dramatu Eugena O’Neilla Cesta dlouhého dne do noci, ale jeho ambice se odlišují. O’Neill se bolestně vyrovnával s rodiči a bratrem, Lettsova rodina Westonových jako by metaforicky představovala celou Ameriku.
Zestárlý Beverly, alkoholicky rezignovaný básník, otec tří dcer a jednoho utajovaného levobočka, zosobňuje se svou ženou Violet a její sestrou Mattie Fae generaci poválečné prosperity a optimismu. Jejich děti středního věku pak frustrovanou generaci, která v současné Americe nenachází žádný důvod k radostnému žití.
Na psychickém chorobopisu jedné rodiny se Letts pokouší stanovit diagnózu choroby, jejímiž stadii prochází poslední půlstoletí americká společnost. Zárukou úspěchu hry je její smysl pro sarkastický černý humor připomínající komunikační dovednost lékaře, který vám oznamuje možnost smrtelné nemoci, ale tak, že se rozkašlete smíchy.
Režisér Michal Dočekal na scéně Stavovského divadla účelně využil točnu, která nám pootáčí domem Westonových tak trochu jako při počítačové animaci. Neustále nahlížíme průhledy do celého domu tak jako do nitra odhalujících se postav. Zvláštní role připadla Janu Kačerovi v úloze Beverlyho, jemuž patří v prologu hry dlouhý monolog, sugestivně předznamenávající tajemnou tragédii jeho zmizení.
Ač už se Beverly na scéně neobjeví, zůstává na ní přítomen jako magnetická hora, k níž směřují dialogy opuštěných. Nejvýraznějším přínosem Lettsovy diagnózy je kritické zkoumání důsledků, které Americe přinesla ženská emancipace. Zatímco Beverly se zasklil do sklenice whiskey naředěné verši T. S. Eliota, dům ovládla Violet, prohnaně panovačná hysterka závislá na prášcích.
Pro Kateřinu Burianovou je Violet životní příležitostí, které se zhostila s dech beroucí virtuozitou. Výrazový rejstřík je nevídaný: dračice, která zlým jazykem tyranizuje okolí, lítostivá chudinka citově vydírající dcery, blábolivá zdrogovaná stařena, uzlíček nervů jektající zuby v absťáku. Nezapomenutelná je scéna, v níž Violet v pyžamu křepčí na hudbu ve chvíli, kdy šerif oznamuje smrt jejího manžela.
Fascinujícím obloukem prochází nejstarší dcera Barbara (Miluše Šplechtová). Deprimovaná panička, kterou opouští manžel (uměřený David Prachař), se proměňuje nejprve v protivníka své matky, aby se v závěru stala jejím věrným klonem včetně drogové závislosti. Letts také pozoruhodně pracuje s tradičním klišé americké "továrny na příběhy", jakým je motiv incestu.
Jediným láskyplným vztahem ve hře prochází dcera Ivy, bezbranně něžné stvoření (Jaromíra Mílová), k nešikovi Charlesovi (Vladimír Javorský), kterého tyranizuje nesnesitelně žvanivá matka, Violetina sestra (Jana Preissová). Křehký sen o společném životě jim však rozbije vyzrazení rodinného tajemství, že jsou pokrevní sourozenci.
Westonovu rodinu doplňují výrazné exempláře americké populace: pivně flegmatický Charlie v podání Františka Němce, který pointuje jeho suchý humor, však vyznívá jako nejsympatičtější postava. Nebo slizce úspěšný zvrhlík Steve (Igor Bareš), snoubenec nejmladší dcery Karen (Sabina Králová), zoufale se držící své poslední šance.
Protipólem citově zdemolované rodiny se stává postava služky Johnny, zástupkyně původních obyvatel amerického kontinentu. Lucie Žáčková obdařila svou indiánku přirozenou hrdostí a laskavostí, nemohla však zabránit podezření, že v Lettsově sžíravě tragikomické fresce představuje romantizující prvek, iluzorní stéblo naděje.
Srpen v zemi indiánů
Národní divadlo Praha. Překlad Julek Neumann, režie Michal Dočekal. Délka představení: 185 minut.
Hodnocení MF DNES: 90 %
