Nakladatelství Hynek i překladatelka Dana Gálová se rozhodly tuto mezeru alespoň částečně zaplnit tím, že ve spektru maďarských literátů, kde lákají jména jako Esterházy, Konrád, Nadás, sáhly právě po Kertészovi. Zde dosud prakticky neznámý autor totiž představuje jeden z nejvýznamnějších hlasů soudobé maďarské tvorby. Skutečnost, že se Kertész prosadil relativně pozdě - románovou prvotinou Člověk bez osudu (vydal ji v roce 1977 ve svých osmačtyřiceti letech) -, má své vysvětlení. Podobně jako řada jeho kolegů, kteří prošli holocaustem, potřeboval i on čas k nalezení sil, důvodu a způsobu, jak o tomto pekle vyprávět.
"K psaní jsem se odhodlal v polovině padesátých let, posledním impulsem byl rok 1956. Nejdříve jsem si však musel odpovědět na otázku: Co chci vlastně stvořit, autobiografii, či objektivní příběh? Dalších dvanáct let mi pak trvalo, než jsem knihu dokončil," popisuje Kertész Člověka bez osudu, jehož české vydání chystá Slovart. Jeho ústřední postavou je chlapec, který svým chápáním a pocity popisuje prostředí koncentračního tábora. Prostředí, které bylo Kertészovi, jenž se jako patnáctiletý ocitl v Osvětimi a později i v Buchenwaldu, známé.
V próze Kaddiš za nenarozené dítě, která v originále vyšla v roce 1989, pak Kertész ukryl hned několik témat. Autor se dotýká problému "druhé generace", čili Židů, již jsou nuceni sdílet holocaust, přestože jím neprošli. Dalším - a jak upozorňuje Petr Rákos v doslovu ke knize, centrálním - motivem je poznání, že židovské martyrium nelze chápat jako "mystické utrpení", jež bylo vyvolenému národu prostě souzeno, neboť "antisemitismus stojí a padá se svým pánem: obecnou a všech lidí se týkající lidskou hloupostí a zlobou".
- čtvrtek 19. listopadu 1998
