Ilon Wiklandová (nar. 1930) proslula jako dvorní ilustrátorka spisovatelky Astrid Lindgrenové. Navzdory pokročilému věku i nadále maluje a jezdí po světě sworkshopy.
Už více než šedesát let žije ve Švédsku, ale pochází z Estonska, z něhož za druhé světové války utíkala na rybářské bárce ave kterém jí před čtyřmi lety založili muzeum. V minulých dnech pobývala v Česku, v Městské knihovně v Praze je k vidění výstava jejích ilustrací.
Knížky Astrid Lindgrenové ilustrujete už více než čtyřicet let. Nikdy jste neměla strach, že se budete opakovat?
První její knížka, kterou jsem ilustrovala, vyšla v padesátých letech. Ta zatím poslední, starší příběh s mými novými kresbami, se objevila loni. Ale nemůžu říci, že by mě ta práce omrzela. Je to stále něco jiného a já se snažím vybičovat k tomu, aby každá knížka byla ještě lepší než ta předchozí.
Jakou postavu máte nejradši?
Mezi ty nejoblíbenější patří Karkulín ze střechy. Když jsem ho ilustrovala, pravidelně jsem volala Astrid a říkala, jak moc se bavím. A ona na to: právě proto ty knížky píšu, aby z nich lidé měli potěšení. Postava malé divošky Lotty zase vznikala podle mojí dcery Anny. Vždycky jsem pracovala doma, obklopená dětmi – dnes mám čtyři dcery arůzně po světě deset vnoučat. Takže děti se mi malovaly snadno. Ale těžko se mi vybírá jeden konkrétní titul: všechny knížky pro mě byly důležité, všechny vznikaly díky úzké spolupráci s Astrid. O postavách mi dopředu vyprávěla, akdyž jsem malovala, dívala se na mě, aby odsouhlasila, zda odpovídají jejím představám.
Dokázala jste je vystihnout?
Lindgrenová se vyjadřuje v obrazech, takže jsem nikdy nemusela dlouho přemýšlet. Měla jsem s tím minimální práci a to, co přidávám z vlastního prostředí, byly jen drobné doplňky. Všechno tam je!
Pamatujete si na okamžik, kdy jste se s Lindgrenovou viděly poprvé?
Samozřejmě! Bylo to roku 1954, byla jsem tehdy doma sama s dcerou. Můj muž byl námořní důstojník, pořád někde v trapu, a já měla dva pádné důvody, proč někam jít a nabízet svou práci. Jednak jsem chtěla malovat a jednak jsem strašně potřebovala peníze. Takže jsem si jednoho dne dodala odvahu a vyrazila do nakladatelství, kde náhodou pracovala Astrid Lindgrenová.
Je pravda, že si vás sama vybrala?
Měla jsem štěstí – přišla jsem v příhodnou chvíli. Její dvorní ilustrátorka Ingrid Vang Nyman na tom byla zdravotně dost špatně a Astrid hledala novou spolupracovnici. Udělala jsem zkušební kresby pro knížku Mio, můj Mio a Lindgrenové se líbily. Od té doby se mi nestalo, že bych zůstala bez práce.
Odpovídala spisovatelka představě, kterou jste o ní měla z novin a z knížek?
Věděla jsem, že je Astrid slavná avynikající spisovatelka, především díky Pipi Dlouhé punčoše. Ale postupně jsme se spřátelily aza čtyřicet let, co jsme spolupracovaly, mezi námi nepadlo jediné zlé nebo křivé slovo. Byla to mimořádná žena, která milovala humor, hodně jsem se toho od ní naučila. Těch čtyřicet let bylo nejlepší období mého života. I proto dnes dělám to, co dělám: jezdím po světě, ukazuju své obrázky a mluvím oAstrid. Pro mě zůstává tou nejlepší dětskou spisovatelkou všech dob.
Takže jste byly blízké přítelkyně?
Astrid byla neustále obklopená lidmi: pořád u ní drnčel telefon, když šla po ulici, všichni se otáčeli, dostávala spoustu dopisů. Měla přátelskou a vstřícnou povahu, každému chtěla vyhovět. Její vytíženost však zpočátku ovlivňovala naše přátelství. Nespočívalo v tom, že bychom si každý den telefonovaly. Mnohem více jsme se setkávaly v pozdní fázi jejího života, kdy přestala psát a už u ní nebylo tak rušno. Seděly jsme spolu, popíjely kávu a přikusovaly něco sladkého. Vyráběla jsem pro ni speciální dort, na který jsem vždycky napsala Astrid. Hodně jsem s ní byla i v posledních dnech jejího života. Jednou, když měla narozeniny, jsem se jí ptala, co by si přála. Odpověděla: Chtěla bych si sednout pod strom, dívat se a nic nedělat. Myslím, že klidu měla Astrid v životě poměrně málo.
Knížky Astrid Lindgrenové okouzlují už několik generací dětských čtenářů. Čím si podmanily vás?
To, co mě u Astrid vždycky velmi poutalo, byla její všestrannost. Dokázala zachytit všechny pocity: dobro a zlo, odvahu a strach, život i smrt. Moje oblíbená knížka jsou Bratři Lví srdce, a to nejen pro sílu vyprávění. Fascinuje mě způsob, jak dětem přiblížila umírání a smrt tak, aby to pochopily. Vím, že dnes se už v dětských knížkách o smrti často píše, ale v té době to byla mimořádná záležitost.
Všechny její knížky jsou o významu dětství. Jaké bylo to vaše?
Moji rodiče byli hodně zaměstnaní, stále pracovali. Takže jsem vlastně vyrůstala v přímořském městečku Haapsalu u babičky a dědečka, které jsem považovala za své rodiče. Byly to krásné roky, trávila jsem tam většinu času. Ale za války, když mi bylo čtrnáct, nastal nejstrašnější zážitek mého života: babička mě posadila na rybářskou bárku směrem do Švédska, zatímco sama s dědečkem zůstala v Estonsku. O pocitech, které jsem prožila při útěku do Švédska, jsem potom napsala knihu. Hlavním motivem je obrázek, který je i součástí výstavy v Praze: železniční stanice v Haapsalu, kde čekám sama se psem, s kufrem a mám před sebou ještě dlouhou cestu.
