Ilja Hurník

Ilja Hurník | foto: ČTK

Loučení s Iljou Hurníkem, který vážné věci dělal nevážně. Včetně hudby

  • 0
Ve vzpomínkách na zesnulé osobnosti se nevtipkuje, očekává se vážný výčet všech jejich dovedností. Ano, Ilja Hurník, s nímž se lidé rozloučí 17. září od 15 hodin v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, byl skladatel, klavírista, pedagog, spisovatel. Ale především duchaplný člověk, který měl vtip.

Před mramorovou branou do hájemství vážné hudby se člověk zpravidla zastaví v posvátné bázni. Bojí se, že vážná hudba je až moc vážná, zasmušilá, tragická, nesrozumitelná, patetická. Že ho k sobě nepustí, bude jím pohrdat, že se minou, neboť je určena jen vyvoleným, rozlišujícím dvoučárkované cé od tříčárkovaného i v polospánku. Zkrátka že se vážná hudba bere zásadně vážně a není na hraní.

Hurník si s ní hrál. Už svou první operu Dáma a lupiči napsal podle britské krimikomedie, v níž se zločinci vydávají za muzikanty; mimochodem její novou verzi pod názvem Lupiči paní domácí natočili před devíti lety bratři Coenové, a ty rozhodně nikdo nepodezírá z nedostatku smyslu pro humor.

Také se slovutným detektivem Sherlockem Holmesem si Hurník pohrál, svou knížku Muzikální Sherlock uvedl: "Půjde o příběhy, jež Arthur Conan Doyle prostě ignoroval, protože nepochopil. Pan Doyle stačil pochopit, že fosforem natřená huba psa baskervillského světélkuje, ale už ne to, co se děje v detektivovi, když kalafunuje svůj smyčec. I čekaly dějiny na pisatele, jenž ví, jak se může rozklepat brada nad houslemi a jak dovede smyčec rozpíchat srdce."

Hrál si s muzikou v pohádkách, aby se jí nebály děti. Tak se kontrabas zamiluje do pikolky, veden touhou po ní natahuje struny, až jedna praskne a kapela má utrum, protože basa tvrdí muziku. Hrál si jako autor cyklu Umění poslouchat hudbu; místo uměnovědného rozkladu, před nímž laik bere do zaječích, lákal na téma Jak se klarinet spustil.

A hrál si s češtinou způsobem, za nějž měl dávno dostat post ministra školství; jistě by i na něm uplatňoval svou ironii, aniž by úřadu ubral na vážnosti. Ukazoval, že vážné věci lze vykonávat nevážně, a přitom je neznevážit; včetně takzvaně vysokého umění. Kdo to ještě dovede?

Máme sklon chovat se přesně obráceně, brát vážně i věci, které za to nestojí. Bereme vážně politiky, diety, složenky, slevy, předpovědi počasí, volby, partnerské úlety, globální oteplování i ochlazování, milostné rady i zrady, fotbal, reklamy, žákovskou knížku, spořitelní knížku, seriály, klepy, testy, resty, tresty. Závažně věci "řešíme" , jako ti hrdinové tíživých oper, které neznáme a na něž nechodíme. Díky, pane Hurníku, za nadhled nejen nad notami.