Rozčepýřený rarášek Robert Smith s obligátní rozmazanou červenou rtěnkou a silně podmalovanýma očima se v interview stáčí ke své příští sólové činnosti i ve chvílích, kdy na ni není tázán. To může znamenat dvě věci: buďto je novou etapou svého života natolik nadšen, že cítí potřebu o ní neustále hovořit, nebo musí o správnosti tohoto kroku sám sebe přesvědčovat. Pro příznivce The Cure je to špatná zpráva, ale zdá se, že platí první možnost.
V čem je momentální turné The Cure jiné než ta předchozí?
Asi především v tom, že nehrajeme téměř žádné singly. Jsme jednou z mála kapel, které si to mohou dovolit, na naše koncerty nechodí lidé, které by přilákala jedna písnička v rádiu. Turné je díky tomu dramatičtější a emotivnější. Vybírám starší písničky tak, aby se hodily k těm novým, aby se shodovaly s atmosférou posledního alba Bloodflowers. Všechno dohromady to dá dvě a půl hodiny velice silné a intenzívní hudby.
Většina recenzí tvrdí, že album Bloodflowers je návratem do starých časů, souhlasíte?
Po zvukové stránce nikoli, ale pokud jde o atmosféru, pak rozhodně ano. Pro ni má koneckonců The Cure spousta lidí ráda, jde o jistou citlivost, melancholii a nostalgii, které jsou v melodiích přítomné. Právě takovou hudbu asi umíme nejlépe a na tomto turné se soustřeďuji právě na ni.
Z jakých důvodů?
Od začátku jsem počítal s tím, že to bude poslední album The Cure, takže jsem chtěl, aby bylo hodně emotivní, chtěl jsem, aby mělo podobný dopad jako Disintegration. To byl můj původní záměr, ale já obvykle nemám tak úplně kontrolu nad tím, co píšu, a vzhledem k tomu, že mi v té době táhlo na čtyřicet, začal jsem se ohlížet zpět a písničky postupně nabývaly nostalgickou atmosféru. Nakonec jsem uvěřil instinktu a usoudil jsem, že ideální rozloučení asi má probíhat v takové náladě.
Pořád jste tedy přesvědčen o tom, že je to poslední album The Cure?
Ano, jsem si tím jistý. Mám připravené písničky na sólovou desku a jedině ona mě v tomto okamžiku zajímá. Co bude potom, to nevím. Pokud najdu v budoucnu nějaký důvod, proč natočit další album The Cure, natočím ho. Ale teď takový důvod nevidím. Asi proto se album tak povedlo, všichni zúčastnění věděli předem, že je to naše poslední nahrávka.
Reklamy na pražský koncert hlásaly, že je poslední, což se zdálo být jen laciným trikem, jak přilákat publikum.
Z několika zemí se zeptali, jestli tento slogan mohou použít, ale já jsem ho neodsouhlasil, protože se mi to zdálo hrozně laciné. I přesto, že opravdu nemám v úmyslu dál s The Cure hrát. Možná někdy natočíme desku, to je něco jiného, ale neumím si představit, že bych vyjel znovu na turné, na to už budu příliš starý.
Nedávno jste řekl, že si budete připadat starý, až vám bude 101.
To je něco jiného. Zatím se starý necítím a doufám, že nikdy nebudu, ale mám pocit, že jezdit po světě s kapelou přísluší mladším. Začínám si uvědomovat, že mě to fyzicky i psychicky ubíjí, a neumím si představit, že bych něco podobného dělal za rok znovu.
Takže se svým sólovým projektem nemáte v úmyslu koncertovat?
V žádném případě.
Hodně lidí si vás s kapelou ztotožňuje, takže si stejně myslí, že jsou The Cure něco jako váš sólový projekt.
Ale to se velmi mýlí. Dynamika a chemie mezi jednotlivými členy jsou v The Cure velmi silné a všichni mají velký podíl na tom, jak kapela zní. V případě mého nového projektu nejde ani tak o finální rozhodnutí ve studiu, spíš o druh hudby, kterou chci natočit, neobsahuje žádné basy ani bicí a momentálně nemám v úmyslu na té nahrávce ani zpívat. Naopak hodlám využít nové nástroje, například smyčce. Chci začít úplně od začátku. Ale možná se to nepovede a za dva roky budu zpátky v Cure. I to se může stát.
V rozhovorech jste často zdůrazňoval, že v The Cure hrají zásadní roli osobní vztahy. Znamená to, že musíte být blízcí přátelé, aby kapela fungovala?
Ano, pro mě to byl vždycky prvořadý důvod, proč v kapele vůbec být. Ani vteřinu bych nezůstal členem skupiny, jejíž členové by byli dobří muzikanti, ale po lidské stránce bych si s nimi neměl co říct. Cure byli vždycky založeni na přátelství ještě o něco víc než na hudbě. A momentální sestava je v tomto směru ta nejdokonalejší ze všech. Asi musím vypadat jako šílenec, když kapelu v takové situaci rozpouštím, ale myslím si, že je ideální přestat v nejlepším.
Tento náhlý zlom nastal s vašimi čtyřicátými narozeninami?
Nepřišlo to tak náhle. Když mi bylo třicet pět, slíbil jsem si, že ve čtyřiceti zkusím něco jiného. Kdybych to neudělal teď, neudělám to nikdy. Čas běží příliš rychle a kdybych čekal další dva tři roky, mohl bych zjistit, že už to nemá cenu. Chtěl bych psát hudbu pro film a vyzkoušet další věci, o kterých bych zatím nerad hovořil.
Prý chcete být druhým Davidem Bowiem?
To rozhodně ne, na světě je místo jen pro jednoho Bowieho. V mládí mě hodně ovlivnil a obdivuji ho za to, že se snaží držet krok s dobou, i když se to někdy nepovede. Největší rozdíl mezi mnou a ním je, že on jistým způsobem žije pro své publikum. Mně by se po téhle stránce muzikantského života nestýskalo. Pro mě bylo vždycky nejdůležitější vytváření hudby, to mi přináší největší radost, proto se těším, že už nebudu muset na jeviště, nebudu muset hrát ani zpívat. Vypadá to, že se mi dramaticky změní život. Krásná představa.
Znamená to, že vám pozice kultovní kapely a následně nesmírně oddané publikum byly na obtíž?
To vůbec ne, vřelé přijetí, kterého se nám od lidí dostává, celou muzikantskou existenci velice zpříjemňuje. Chtěl jsem říct, že se necítím svázaný tím, co naše publikum očekává. Vždycky jsme dělali to, co jsme chtěli, a pokud chceme skončit, měli by to naši příznivci respektovat. Je to nesmírně sobecké a já si vážím toho, že spousta lidí přijala všechno, co jsme vytvořili, ale nemám pocit, že bych někomu něco dlužil.
Zachováte si svou typickou image?
Nevidím důvod, proč ji měnit, používám ji i v soukromí. Až se jednou rozhodnu pro změnu, nebude to mít s The Cure nic spoečného. Ale zatím jsem spokojený s tím, jak vypadám.
Na soukromou osobu je vaše image přece jen poněkud extravagantní. Co pro vás znamená? Proč se právě takto cítíte dobře?
Ženy používají líčidla, aby se zkrášlily a aby zdůraznily svou osobnost. I já mám pro používání make-upu tyto dva důvody, i když ten druhý v mnohem větší míře.
Jak důležitou roli sehrála vaše image v životě The Cure?
Byla poznávacím znamením kapely a v tomto směru nám určitě prospěla. Kombinace bledé pleti s červenou rtěnkou a černými vlasy má romanticky vampýrský nádech, ale není na tom nic vykalkulovaného, takhle já prostě vypadám. Mám bledou pleť a červenou rtěnku nosím proto, že se mi nelíbí oranžová. Na druhou stranu jsem si třikrát oholil hlavu a lidem se koncerty líbily úplně stejně. Někdy se image příliš přeceňuje.
Řekl jste, že The Cure nepouštějí v televizi a v rozhlase, protože nekupujete správným lidem drinky. To jste myslel vážně?
Tak to v Británii funguje. Vím to jistě, protože když nás měla v letech 1987-1990 média v oblibě, bydleli jsme v Londýně a setkávali jsme se s vlivnými lidmi u baru. Od té doby, co jsou z nás venkované, se o nás britský tisk nezajímá. Další věc je, že jsme tehdy byli o třináct let mladší. To je taky důležité. Z téhle stránky hudebního průmyslu se mi dělá zle, ale změnit se to nedá a zas tak moc mi na tom nezáleží. Vlastně mi takovým perverzním způsobem vyhovuje, že média ignorují všechno, co The Cure natočí.
Proč?
Dává mi to osobní svobodu. Nezajímají se o nic, co dělám, a nikdo mě tudíž neotravuje. V jiné evropské zemi bych asi měl se soukromím větší problémy. Kromě toho, úroveň britské hudební žurnalistiky klesla v posledních letech na tak hanebnou úroveň, že by mě to znepokojovalo, kdyby nám mainstreamový tisk věnoval pozornost. V normálních zemích se hudební žurnalistika týká hudby, kdežto v Anglii nejde o hudbu, ale o lidi, kteří ji vytvářejí, a to je úplně špatně. Už i tady se hraje o moc jako všude jinde.
The Cure vznikli v roce 1976. Skladatel, kytarista a zpěvák Robert Smith (1959) je jediným pojítkem mezi početnými sestavami a jeho nápadná image byla od počátku výrazným symbolem kapely. Díky melancholicky laděným písničkám a citově hlubokým textům, v nichž Robert Smith předkládal sebereflexivní obrázky své křehké duše, se The Cure stali jednou z nejkultovnějších rockových skupin posledních dvou desetiletí. V osmdesátých letech patřili spolu s Depeche Mode k vůdčím postavám vlny ponurých, černooděných kapel, které tvořily protipól lehkovážné diskotékové módě. V letech devadesátých pak fungovali mimo módní směry a zachovali si velmi početné a věrné obecenstvo. 12. dubna podruhé koncertovali v pražské Paegas Aréně.
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
 The Cure v Praze, 12. dubna 2000. |
