Joanne Newsom - Divadlo Archa, Praha (14. září 2007) | foto: Tomáš Martínek

I alternativní hudba může znít sexy

  • 8
Pouhá dvě řadová alba, která se v Česku ani nedala sehnat, a několik málo - byť nadšených - článků v tisku, předcházely pražskému koncertu Joanny Newsom. Přesto byla Archa zaplněná a publikum zasvěcené.

Už úvodní skladba Bridges and Balloons, která zahajuje i album Milke-Eyed Mender z roku 2004, návštěvníky ubezpečila, že zvolili svůj program na páteční večer 14. září šťastně.

Druhý titul připomněl úvod druhé desky Ys z loňského roku: Emily. Pak následovaly skladby z obou alb na přeskáčku a došlo i na žádost z publika - starou skotskou tradiční melodii.

Pětadvacetiletá kalifornská zpěvačka a harfenistka Joanna Newsom vystupovala přirozeně, trochu plaše, ale po umělecké stránce zcela sebevědomě. Diváky občas pobavila průpovídkami: třeba že ji ještě nikde nefotilo tolik lidí jako tady v Praze. Nebo poděkovala, že jsme jim, Američanům, udělili víza, aby sem mohli přijet. Anebo že prosí stáhnout ostré světlo, které ji rozřezává jako laser.

Také několikrát nadšeně poděkovala svým předskokanům - krajanům Moore Brothers. Ti opravdu nebyli špatní. Dva mladí zpěváci, doprovázející se na jednu kytaru, kterou si průběžně předávali, byli sehraní, jakoby společně zpívali už v kolébce. Písním nechyběly dobré nápady, zajímavé a náročné harmonie, jen ten rámcový styl byl až příliš závislý na letitém modelu typu Simon & Garfunkel.

Joannu Newsom doprovázeli tři tiší a citliví společníci. Zpívající houslistka, zpívající perkusista a hráč na tamburu a banjo. Balkánská osmistrunná loutna tambura se s harfou pojila obzvlášť dobře.

V nejnovější písni koncertu, v Colleen z poslední EP desky, dokonce její melodické běhy dodávaly soundu až etnický ráz. Takže bychom mohli kapelu z fleku přeřadit ze škatulky freak folku, kterou propagační články stále poněkud schématicky zdůrazňují, do šuplíku world music.

Ryan Francesconi střídal tamburu s banjem, které zase písničku přiblíží lidovkám nebo country. Za zmínku stojí i zcela netradiční hra Neala Morgana na perkuse. Velký buben, přechodový buben, dva činely a tamburínku obsluhoval s hodinářskou jemností. Ani jeden úder navíc!
 
Styl Joanny Newsom je dnes už jen obtížně definovatelný. Její písničky jsou obvykle dlouhými kompozicemi, plnými zvratů a protikladných nálad. Mají složitost klasické hudby a údernost rock'n'rollu. Společným jmenovatelem je na dnešní dobu neuvěřitelně bohatá melodika.

Joanna své poetické, až pohádkově nadrealistické texty rozhodně nerecituje, ale "vypráví". Vypráví je pomocí velkých melodických oblouků, skoků a skluzů. Její zpěv už není tak dětsky skřehotavý jako v počátcích. Ani tehdy to nevadilo.

V Arše jsme ale slyšeli vypilovanou jasnou a silnou barvu hlasu, opřenou o nazální rezonanci a místy přecházející ve vysokou fistuli. Co je nejdůležitější: hlas je zcela zaujat obsahem a výraz tak má nezaměnitelnou naléhavost. Něžné pasáže jsou střídány ostrým rytmem, takže žádná nuda rozhodně nehrozí.

Koncert uplynul velmi rychle. Bavil. Po písničce Clam, Crab, Cockle, Cowrie, ohlášené jako poslední, následoval ještě přídavek v podobě Peach, Plum, Pear.

Posluchač odcházel s přesvědčením, že harfa je soběstačným nástrojem, který může nahradit celý orchestr. Nástrojem, hrajícím znělé basy, akordické výplně i ostře řezavé melodické vyhrávky. A to vše současně, hrané stejnou osobou, která přitom navíc zpívá.

Joannina technika hry na harfu není jen čistě klasická. Promítají se to ní interpretačních praktiky z oborů harf keltských i afrických. Podrženo a sečteno: byli jsme svědky neobyčejného talentu, rozvinutého nezměrnou pílí a servírovaného mile, skromně, přirozeně, s přitažlivou elegancí. Vida, i alternativní hudba může znít sexy!