Další soubor interview jednoho z našich nejlepších publicistických tazatelů lze vnímat jako výpověď o uměleckém zápase ve spoutané druhé polovině dvacátého století, ale také jako společenské a kulturní svědectví o temnu v socialistickém Československu, kterým se jen sem tam mihl paprsek světla.
Hvížďala má výhodu, která může být současně i handicapem - všechny zpovídané dobře zná, jsou to jeho přátelé, často souputníci. "Nejmladším partnerům mých rozhovorů je přes pětašedesát a nejstarší překročil osmdesátku. Jejich osudy pečetí kulturní paměť, která se v rychlostní společnosti nebezpečně krátí," vysvětluje autor v předmluvě.
Své dědkovské dialogy, jak rozhovorům říká, vedl s Ivanem Wernischem, Zdeňkem Zieglerem, Viktorem Kolářem, Václavem Bláhou, Pavlem Diasem a Jiřím Sozanským. Je tu tedy básník, fotografové i typograf, malíř a sochař.
Každý chápe umění ze svého pohledu, všichni jsou však otevření pohledům dalším, touha po svobodě lidské i umělecké je asi tím, co je spojuje. "Já chtěl dělat jen fotografie ve svobodném duchu a poznat, co svoboda vlastně je. Vstřebat ji do sebe. Už někdy tehdy jsem přišel na to, že jsem odjel hlavně proto, abych se nadýchal svobody a udělal dobré fotografie. Abych si ověřil, kvůli čemu jsem na světě," říká Viktor Kolář, emigrant z osmašedesátého.
V čem je jeho svoboda dnes? Bez ohledu na věk či místo tkví v touze jít za svým vnitřním puzením a neohlížet se na slávu, uznání či peníze: "Další den je tu zpátky ego a zase jej žene ven a připomíná: snaž se udělat nějakou důležitou fotku! Co si furt hraješ s digitálem, vezmi leicu a jdi! Příkaz se dostaví, on na něj slyší a jde! A je jedno, že je mu tolik let. Stále je něco v něm, co ho naviguje a on se už snaží jen držet svou stopu a moc z ní neuhnout, ať je v Ostravě, nebo v emigraci v Kanadě," popisuje Kolář.
Jeden příběh vedle druhého tak roste nejen z potřeby dělat umění, ale tesá před čtenářem i silné životní příběhy, v nichž se skloňují slova jako emigrace, výslech, kriminál. A vybarvuje portréty zlomených i nezdolných. Je tu třeba kněz, který přišel z lágru a nikomu by nedal ani sousto bůčku, který si každý den opéká, protože ve vězení trpěl tak velkým hladem, že v něm asi už navždy přebil ochotu dělit se.
Jsou tu naznačené lásky i jejich ztráta. Je tu odvyprávěná i část neskutečného životního příběhu básníka a překladatele Josefa Palivce, který učil Ivana Wernische. "Byl to Mistr. Učil mě, ale tak, že jsem to dlouho ani nepostřehl. Chtěl ze mě něco vychovat," říká Wernisch a Hvížďala reaguje otázkou: "Jako co?" "Básníka, řekl bych," odpovídá Wernisch.
A je tu několik mouder, která by se dala tesat. Třeba když Zdeněk Ziegler skromně konstatuje: "Víš, člověk se nesmí brát moc vážně a naopak vážně má brát svou práci. Opačný přístup dělá z lidí nešťastlivce, kteří věčně na něco hartusí." Nebo když malíř Václav Bláha popisuje svůj tvůrčí proces, dotýká se vlastně životní filozofie: "Malba se vyvíjí každým dnem sama a člověk sám s obrazem ujde kus cesty, než dílo dokončí. Takhle přistupuji ke každému problému."
A tak z těch šesti dialogů vlastně vyplývá definice umělecké tvorby jako něčeho, co vzniká na hraně - mezi periferií a centrem, na pomezí generací, v polostínu mezi povoleným a zakázaným, z ticha "zasutých zahrad". V nich žijí všichni zpovídaní: nejsou slavní ve smyslu celebrit, ale každý z nich je pro svůj obor absolutně podstatný. Až zpětně je totiž možné říct, že to, jak oni myslí umění, posunulo jeho obsah.
