Hudebník, který proslul dlouholetou spoluprací s legendárním Muddym Watersem a jenž má na kontě řadu sólových alb, z nichž mnohá patří k absolutní bluesové špičce devadesátých let, vystoupí v sobotu večer na závěr festivalu.
Jakou nejdůležitější věc o blues a hudbě jste se od Muddyho Waterse naučil?
To je strašně těžká otázka. Stručně řečeno, pochopil jsem, že do hudby musí člověk dát úplně všechno.
Má ještě dnes smysl dělit blues na "černé" a "bílé"?
Koho si radši poslechnete: špatného černého hráče, nebo dobrého bělocha? Jsou snad všichni kromě černých špatní? Nebo to, co hrají, není blues? Každý si přece může vybrat, co mu vyhovuje.
Za svou kariéru jste obdržel řadu cen včetně Grammy. Která pro vás nejvíc znamená?
Nejvíc si vážím Ceny W. C. Handyho, kterou jsem dostal v roce 2005 v kategorii Nejlepší kytarista. Beru ji jako ocenění všech bluesových kytaristů, kteří mě kdy inspirovali.
V 80. letech jste se na několik let stáhl do ústraní. Proč?
Nepřestal jsem hrát, jen jsem se přesunul do malých klubů a barů na Jihu. Všude byla spousta hudby, užil jsem si hodně zábavy a mnohem míň byznysu než dnes. Bylo to skvělé období, hodně jsem se toho naučil.
Na vašem posledním albu All-Star Blues Session se sešla řada bluesových veteránů. Proč raději hrajete s nimi a ne mladými muzikanty?
Tohle album zdaleka nemělo vyjádřit všechno, co dělám nebo kdo jsem. Užil jsem si příležitosti zahrát si s legendárními hráči, kteří mě odjakživa inspirovali. Zároveň rád pracuji s muzikanty, které neznám.
Hlavní hvězdou loňského festivalu byl Hubert Sumlin. V čem podle vašeho názoru tkví jeho výjimečnost?
Hubert je velmi originální kytarista – nikdo nezní jako on, přestože hodně hráčů inspiroval.
Sledujete současné trendy v propojování blues s moderní hudbou? Připadá vám, že tudy by se měla ubírat cesta kupředu?
Nemám rád slovo "měla". Spíš jde o to, čemu člověk dává přednost. Znám a obdivuji Coreyho i Chrise a vážím si jejich pokusů. Ale oceňuji i jiné.
