Rozhodne-li se pro beletristické zpracování, měl by k reáliím přistupovat s maximální zodpovědností a své dílo označit za fiktivní, byť založené na skutečnosti. A právě to je případ nového beletristického počinu spisovatele a publicisty Jiřího Kamena.
Jeho kniha s familiárním názvem Hugo, kterou na sklonku loňského roku vydal pražský Prostor, již v podtitulu prozrazuje, že je jakousi syntézou "skutečnosti a fikce v románovém příběhu". Autor na základě dlouholeté rešerše rekonstruuje pohnutý osud židovského básníka, bonvivána a tuláka Huga Sonky-Sonnenscheina.
Sonnenschein, narozený v moravském Kyjově v roce 1889, byl jako utopista,
individualista i revolucionář pronásledovaný každým politickým režimem. Přežil první světovou válku, internaci v Osvětimi, účastnil se různých politických převratů a revolucí.
Již za jeho života o něm kolovaly četné historky, ať už o jeho milostných avantýrách, nebo o jeho domnělé agentské činnosti. A nenapravitelný fantasta, hazardér a hráč se smrtí Hugo Sonnenschein je s exhibicionismem sobě vlastním dál ochotně šířil. Svou celoživotní hru však prohrál: zemřel v roce 1953 v mírovské věznici, kde si za údajnou kolaboraci s Němci odpykával dvacetiletý těžký žalář. Jak by tak pozoruhodný a záhadami obestřený život nevybízel k řadě spekulací a mystifikací?
A právě na ně vsadil Jiří Kamen. Nejenže se svým vypravěčským stylem hluboce vcítil do hrdinova nitra, ale navíc zvolil vyprávění v ich-formě. Svůj dobrodružný život tak Sonnenschein uvádí osobně, a to na základě rozsáhlého, téměř třísetstránkového dopisu, který píše z Mírova Rudolfu Slánskému.
Kamenova myšlenka vyprávět život dopisem Slánskému má reálný základ: komunistický šéf Slánský si na Sonnenscheinovi po roce 1945 osobně vyžádal dvě ospravedlnění, jakási "doplnění životopisu" - ironií osudu musel stejné ospravedlnění předložit svým soudruhům o několik málo let později sám.
Sonnenscheinova osobní reflexe není ani přinejmenším světobolná. Právě naopak: ačkoliv jsou jeho vzpomínky psané ve vězeňské cele bez naděje na svobodu, jsou nabité sebeironií a humorem, což ostatně vyplývá i z jednotlivých názvů jedenácti kapitol, v nichž Kamen svůj příběh rozehrál (Jak jsem šel poprvé do bordelu, Jak měl tlusťoch revoluce Parvus smůlu atd.). Tragikomicky působí například Sonnencheinovo naléhavé a téměř dětinské přání, aby mu Rudolf, jak svého adresáta důvěrně oslovuje, poslal balíček čokolády, ale žádné meruňky, protože ty nadýmají...
Téměř všechny autentické postavy se v Hugových vzpomínkách mění v jakési panoptikum 20. století. Jeho ironickým postřehům neujde nikdo, ať už jsou to jeho přátelé Ivan Olbracht a Helena Malířová, "plyšový medvěd" Almy Mahlerové spisovatel Franz Werfel nebo "vyhublý zchátralý stařík s bílými vousy" - sochař Rodin rozplývající se poťouchle při návštěvě Prahy nad estetikou českých knedlíků. Stejně tak i pozdější diktátoři Mussolini, Lenin a Hitler, s nimiž se Sonnenschein na svých toulkách Evropou letmo setkal.
Tyto exkurze do minulosti, které Kamen dovede vyprávět zábavně a strhujícím tempem, umocňuje přímočarost, místy až zemitost autorova jazyka. Výsledkem je příběh, který čtenáři prostřednictvím osobitého pohledu poodhalí nejen hlavního hrdinu Huga Sonnenscheina, ale s ním i minulé století a jeho křivdy.
