S dvěma až čtyřmi doprovodnými muzikanty si jede svou kytaru systémem start - cíl.
Ohňostroj tohoto svižného, ale stylově různorodého nekonečného kytarového sóla přeruší jen skladba That Wouldn't Satisfy, na níž se doprovází Winter na akustickou slide kytaru. Z padesát let staré skladby málo známé houstonské legendy Hopa Wilsona udělal vrchol desky.
Tato skladba a Sugar Coated Love od Lazy Lestera jsou jedinými přejatými skladbami. Zbytek repertoáru napsali Winterovi jeho současní i minulí spoluhráči.
Na kvalitě textů ani moc nezáleží, stačí, když šeroslepý albín hrábne do strun a udělá i z průměrné skladby bluesové rodeo. Jistě, jeho desky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou nedostižné, ale i tohle je vysoko nad běžnou úrovní mladších bluesových kapel.
Skvělá je i deska N'Awlinz: Dis Dat or d'Udda od Dr. Johna. Začátek sice vypadá na nějaký Romantický klavír, ale pak se starý neworleanský bluesman rozjede s neuvěřitelně barevnou paletou hudby pocházející z jeho rodného města.
A pak přijde spirituál, předělaný v duchu neorleánské dechovky, cosi mezi jazzem a funkem. Trumpetista Nicholas Peyton jen s Doktorovým piánem, přesně tak, jak hrával Louis Armstrong před osmdesáti lety. A do toho zpívající hosté jako Randy Newman, Willie Nelson a B.B. King.
Poslední dva exhibují v závěrečném poselství Time Marches On. Podle Dr. Johna bylo cílem desky ukázat, jakou roli hrály v neworleanské směsi kultur perkuse, jichž je přehršle skoro v každé skladbě. Nakonec se z toho vyklubala oslava muzikantské hravosti, humoru a radosti z hudby, kterou nezkalí ani věk v zádech.
 Johnny Winter |
