Také chlapci z Alkeholu touží více obšťastňovat posluchače českých rádií "zaprodaných cizáckému kapitálu"
Napřed jsem to chtěl nechat být, ale ono mi to nějak nedá. Před asi dvěma týdny mi do mailové schránky přišla zpráva o nové petici Česko za český éter. Píše se v ní mimo jiné: "Playlisty rádií zcela přehlíží nové české písně a interprety. Nová kapela tak nemá šanci oslovit širší veřejnost. Proto můžeme mít pocit, že už deset let se na české scéně 'nic neděje'. Opak je pravdou, talentovaných hudebníků je mnoho, někteří dostanou i šanci od zavedených gramofirem či agentur... Ale česká rádia jejich šanci zabíjí." S tím by se do jisté míry dalo i souhlasit, nebýt dvou "ale". Za prvé: svými jmény ji zaštítili buď tací, kteří si na nepřízeň mainstreamových médií nemohou stěžovat (např. Vašek Bláha z Divokýho Billa), případně tací, které by neměl do playlistů zařazovat žádný dramaturg s alespoň elementárním vkusem (členové skupin Alkehol či Harley). A za druhé, petice nadhazuje v závěru možnost řešení: "Francie má svůj 'národní zákon' o podílu domácí tvorby v médiích. Jednou z otázek k naší diskuzi je, zda podobné řešení je nutné také v ČR." Tak takovýhle "rozhlasový socialismus" s prominutím ne.
Do téhle budovy chodí řada hudebních odborníků pravidelně pouštět i velmi nekomerční hudbu
Když už jsme u těch rádií, ve čtvrtek probíhala přímo na půdě Českého rozhlasu vášnivá debata o hudbě v této veřejnoprávní instituci. Sledoval jsem ji jen z rychlíku, ale upřímně řečeno, připadá mi jako bouře ve sklenici vody (podezření ze sledování nějakých osobních zájmů si nepřipouštím). Asi řeknu nepopulární názor, který patří v hudebních kruzích k menšině, ale mě osobně vlastně hudební úroveň Radiožurnálu, protože o ten šlo především, nijak neuráží. Připadá mi, že Český rozhlas jako celek poskytuje dostatek (rozuměj dostatek vzhledem k počtu zájemců) prostoru jak mladým posluchačům, a to na Rádiu Wave (je sice internetové, ale myslím, že generace kolem dvaceti, pokud vůbec nějaké rádio poslouchá, stejně se tak děje na počítači), tak náročnějším posluchačům. Vždyť Vltava je plná nejen pořadů s klasikou, jazzem nebo world music, ale lze z ní slyšet i vyloženě experimentální a alternativní hudbu, se kterou by jakákoli jiná česká stanice hudební redaktory hnala svinským krokem. Tak jaképak copak?
To už v téhle zemi opravdu nikdo nemá radost z pěkně vybaveného cédéčka?
Že mezi "běžnými spotřebiteli" panuje představa, že si pevné hudební nosiče, neboli CD a DVD, kupují jenom šílenci, kteří nevědí, co s penězi, jsem dlouho bral na lehkou váhu. Ale zjevně jde do tuhého. Zpráva ČTK z 29. listopadu praví, že "pokles prodeje hudebních CD a DVD loni v Česku výrazně zrychlil. Zatímco v roce 2009 se množství prodaných hudebních nosičů snížilo meziročně o zhruba pětinu, tak loni kleslo o 45 procent." To je skoro další polovina, dodávám já. Upřímně řečeno, vůbec to nechápu. Až na výjimky se dneska cédéčka prodávají za vcelku snesitelné ceny, mnohá jsou kvalitně vybavená, nabízejí nejrůznější "přidané hodnoty" počínaje různě vychytanými obaly přes hudební a vizuální bonusy až po kódy k přímému vstupu do virtuálních prostor jinak nepřístupných. Přesto je mi jasné, že doba pevných nosičů končí. Jen se bojím, na co se tahle povrchnost v přijímání něčeho, co bylo ještě nedávno plného vnímání hodnou událostí, zaměří. Na jídlo? Na cestování? Na sex? Uzavřeme se ve svých kójích, kde do sebe budeme cpát nějaké amarouny, koukat se na pyramidy ve 3D a milovat se s dráty přichycenými na tělo?
Ne, tohle není frontman The Straits...
A ještě jedna zpráva z "četky", tentokrát spíš pro pobavení. "Členové slavných Dire Straits, vystupující bez kytaristy a zpěváka Marka Knopflera pod názvem The Straits, zahrají 14. března příštího roku v pražském Kulturním Centru Vltavská. Na koncertu v rámci svého mezinárodního turné trojice původních členů Alan Clark, Chris White a Phil Palmer, doplněná dalšími hudebníky, nabídne hity jako Money for Nothing nebo Sultans of Swing." Přecházím mlčením silně zavádějící informaci, že se jedná o "původní členy" (v nejslavnější éře Dire Straits ze jmenovaných hudebníků v kapele nehrál ani jeden), protože samotný fakt, že tuhle kapelu, která vždycky stála na mimořádně silném leaderovi a v podstatě hegemonním autorovi, je dokonale absurdní. Na tuhle šaškárnu samozřejmě nepůjdu, ale kdybych šel, fakt bych se těšil, jak se bude Knopflerův "náhradník" pokoušet napodobit jeho nenapodobitelnou hru na kytaru.
