Nebudu tady vykládat pohádky o tom, jaký jsem byl kamarád s Ivanem Martinem Jirousem, který v noci na včerejšek odešel. Bohužel nebyl. Ale jak trefně poznamenává kolega Štindl v dnešních Lidovkách, "tahle země je dost malá na to, aby v ní každý měl nějakou svou historku s Ivanem M. Jirousem." Dovolte pár takových, u kterých jsem byl a které se mi od chvíle, kdy mi zapípala na mobilu ta smutná Lábusova esemeska, pořád přehrávají v hlavě. A které snad trochu vypovídají o tom, kdo Magor vlastně doopravdy byl a jaký k němu měli různí lidé vztah.
Recitace vlastních i cizích básní byla pro I. M. Jirouse vášní.
Asi vůbec nejsilnější chvíle s Magorem, které jsem byl přítomen, se odehrála 23. ledna roku 2009. Byl jsem v českobudějovickém klubu Mr. Brown na jakési "androšské" akci, jejíž součástí bylo i Magorovo autorské čtení. Očekával jsem, že všechno bude probíhat jako obvykle, totiž že básník v nějakém stádiu společenské únavy bude recitovat pro pár zájemců, zatímco ostatní se budou čile bavit na baru. Ale přišel naprostý šok. Jako by se v klubu zastavil čas. Do ticha, ve kterém by bylo lze slyšet cinknout špendlík, četl zcela střízlivý, soustředěný a vůči hledišti nebývale vstřícný básník svoje nové verše (tehdy měl dvě aktuálně vydané krásné sbírky Okuje a Rok krysy). A v celém klubu – typickém rockovém klubu, nikoli literární kavárně, zdůrazňuji! – se chvěl vzduch vzájemným propojením a porozuměním. Byla to vpravdě "magická noc".
Magor v "magickém backstagi" na Trutnově
Úplně jiného Magora znají ti, kteří pravidelně jezdí na Open Air Music Festival v Trutnově. Tam básník obvykle neunesl tíži okamžiku a hlavně koncentraci přátel, a festival prožil skutečně "až do dna". To mohli sledovat hlavně ti, kteří se pohybovali po "magickém backstagi", tedy v zákulisí hlavní scény. Pořád se mi vrací na mysl jeden ročník festivalu, kdy byl Magor více než kdy jindy posedlý úklidem. V přístřešku, pod kterým je v zákulisí bar a dlouhé stoly a lavice, na kterých posedávají muzikanti, se obvykle hromadí prázdné kelímky, tácky a podobně. Když je toho roku obsluha nestíhala sbírat, hbitě zaskočil právě Magor. V jednu chvíli se mu už ale nepořádek zdál tak velký, že si odněkud přinesl hrábě a začal za jejich pomoci "sklízet" nejen prázdné, ale i rozpité kelímky ze stolů. Samozřejmě bez ohledu na to, zda dopadly na zem nebo do klína okolosedících. Připadá mi to tak trochu symbolické a příznačné pro celý jeho život: mít čistý stůl, bez kompromisů a bez ohledu na to, co komu skončí v klíně.
Ivan Martin Jirous řečený Magor - udílení Seifertovy ceny (16. října 2006)
Magor byl samozřejmě ikonou nejen pro své vrstevníky a ty, kteří zažili underground v době, kdy "ještě opravdu o něco šlo", ale i pro spoustu mladších ročníků. Aniž bych jej chtěl stavět na piedestal (sám by ho s gustem rozkopal), je neoddiskutovatelným faktem, že jeho slovo a názor v mnoha ohledech mělo mimořádnou vážnost. Zrovna v hudební oblasti. Vzpomínám si na vyprávění jednoho muzikanta, který hrál se svou kapelou na festivalu v Prostředním Vydří, kde měl Magor venkovskou usedlost. Cituji z hlavy, tudíž asi nepřesně, ale obsah je pravdivý: "Hráli jsme zrovna písničku, ve který jsme používali hodně elektroniky, když najednou vidíme, že polonahej Magor stoupá po straně na pódium. Byl jsem přesvědčenej, že nám jde rozbít hubu nebo nás minimálně vykázat z pódia – nebyli bysme první. Jenže on přišel k mikrofonu a trhaně říká: 'Kluci, to se mi tak líbilo, že vám musím říct báseň'. To byla největší pocta, kterou jsem v muzice zažil. A to jsem vlastně nikdy s androšem nechtěl mít nic společnýho..."
Členové kapely Živé kvety s Magorem
Myslím, že stvrzením významu jakékoli osobnosti je okamžik, kdy se spontánně stane postavou nějakého uměleckého díla. Nemusí být zrovna vysochána nebo o ní být napsán tlustý román. Daleko přirozenější mi připadá, když se nějaké jméno "vloudí" třeba do písničky. V souvislosti s Magorem mě napadají dvě. Pražská rocková skupina, říkající si, ehm, Píča, v jejímž čele stojí známý překladatel Jiří Popel, před časem vydala coververzi slavných Heroes od Davida Bowieho, kde autor textu geniálně titulní slovo převedl do češtiny jako "Jirous". Co mě ale v tyto hodiny skutečně dojímá, je připomínka jedné písničky slovenské kapely Živé kvety. Magor byl jejím fanouškem a Živé kvety (jedna z posledních kapel, které berou rockovou hudbu jako vyjádření postoje) byli fanoušky Magora. A na svém předposledním albu Zlaté časy - které vyšlo 11. 11. 2009, z čehož v aktuálním kontextu zamrazí - mají krásnou písničku S Magorom. Tady je.
