Předcházející Hudební glosář najdete zde
Událostí posledních dní na internetu, alespoň co se hudby týče, je bezpochyby video Friday třináctileté dívky jménem Rebecca Black. Kdekdo se předhání v jeho hodnocení coby "nejhoršího videa všech dob" a podobně. Je to trochu mnoho povyku pro nic. Jasně, že je ta písnička (můžeme-li vůbec tímto slovem onen zvukový tok nazývat) stupidní. Jasně, že její interpretka neumí zpívat a jasně, že klip je amatérský. No a? Rodiče prostě své dcerce dali dva tisíce dolarů, ať si zahraje na hvězdu. Co by taky v tom věku ostatně měla řešit? S českým posluchačem takový "hit" přece vůbec nemůže nic udělat. Jsme zoceleni Diskohrátkami, Dlouhou nocí, Nonstopem, Knoflíky lásky... nemusím pokračovat, že ne?
Z Ameriky ovšem chodí i smutné zprávy. V pondělí, na první jarní den, zemřel ve věku nedožitých 98 let (!) vynikající bluesový a boogie woogie pianista Pinetop Perkins. Jeden ze dvou posledních lidí, kteří se znali s tajemstvími obestřenou legendou Robertem Johnsonem (tím druhým je stále žijící, o dva roky mladší David Honeyboy Edwards) a dlouholetý spoluhráč Muddyho Waterse se de facto až na hodně stará kolena "udělal pro sebe" a s nadhledem opravdového mistra vydával skvělé desky na svoje vlastní jméno. Ta poslední s názvem Joined At the Hip (recenze zde) dostala minulý měsíc cenu Grammy v kategorii tradičního blues a Perkins se tak stal vůbec nejstarším čerstvým držitelem této ceny. Akademici to stihli opravdu "last minute".
Jak se liší různé světy! Když se podíváte na plakáty Pražského jara, zjistíte, že mediálně bezesporu nejpřitažlivější jméno herce Johna Malkoviche, který bude 2. června v Rudolfinu účinkovat v melodramu Infernal Comedy (Pekelná komedie), je "utopeno" někde na bůhvíkolikátém místě. Upřednostněny jsou světově proslulé orchestry z Berlína, New Yorku či San Franciska. Ostatně, na Malkoviche pořád podle pořadatelů zbývá dostatek lístků. Být to jakákoli jiná akce, ať už filmový festival nebo cokoli jiného, Malkovich by byl všude tlačen jako její nejvýznamnější tvář. Není to nic proti tomuto bezesporu skvělému a charismatickému herci, ale musím přiznat, že tak, jak to dělá Pražské jaro, vědomo si priorit v rámci svého žánru, je mi to hodně sympatické.
