Hudba a reklama: sňatek z rozumu

  • 2
Skoro čtvrt století stará píseň Peaches anglické skupiny Stranglers - skladba, která ve své době symbolizovala nekonformnost - se stala hudebním základem reklamního spotu firmy Adidas. A divoká remixová úprava skladby Elvise Presleyho Little Less Conversation, použitá pro reklamu kolosu Nike, je prvním zásadním zásahem do Elvisových nahrávek, jehož cílem je přenést jednu z největších ikon populární hudby do 21. století.

V obou těchto nedávných případech najdeme stejné schéma. Jednak je to v reklamním průmyslu se vzmáhající trend vytvoření zvukového loga - v obou případech je ke spotřebním značkovým produktům nalepen image nekonvenčních rebelů. Jednak vydavatelé znovu dostávají do ohniska zájmu předtím už stokrát prodané nahrávky z takzvaných back katalogů. Aktuální zájem o Stranglers vedl EMI k vydání obchodně úspěšné kompilace jejich největších hitů, zatímco Presleyho snímek směřuje k rozsáhlé kampani soustředěné kolem letošního 25. výročí umělcova úmrtí.

The Clash - kapela pro ženy středního věku

K hudebním snímkům, používaným do reklamních spotů, se váže mnoho legend. Hudba je odjakživa součástí reklamního spotu, ale údajně poprvé se udělala z jejího použití událost v druhé polovině sedmdesátých let, kdy jedna z amerických automobilek získala souhlas k reklamnímu využití skladby NSU od legendárního rockového tria Cream. Ohlas byl podle dobových pramenů obrovský. Nejen proto, že nekonformní soubor trčel z ostatních televizních programů a reklam, takže si ho musel každý všimnout, ale i z publicity, která se po tomto kroku objevila. Šlo o fenomenální soubor, který v té době už skoro deset let neexistoval, ale i v dobách své existence byl s televizním médiem spojován jen zřídka. Cream byli uctíváni hippies. Najednou se - ve spojení s drahým sportovním automobilem - změnili v symbol přerodu hippies ve zbohatlické yuppies.

Tento princip asociace trvá dodnes. Jistou značku whisky si nedovedeme představit bez velkolepě poživačných Queen. Tuzemského mobilního operátora si vybavíme s punkerským hitem Should I Stay Or Should I Go od britské kapely The Clash. V reklamách slyšíme romantickou melodii Blue Velvet od Bobbyho Vintona nebo donedávna zapomenutý hit roku 1978 Love Is In The Air v původním provedení Johnna Paula Younga.

Zhuštěná rotace reklamních spotů dělá s použitými písněmi zázraky. Z rozhlasových výzkumů lze celkem snadno prokázat, jak se v průběhu jediného roku zvýšila popularita zmíněné písně od The Clash. Ze skladby, která byla pro rozhlasové programování „moc ostrá“ a končila v testech až v poslední třetině zkoumaných písní, se stala oblíbená píseň dokonce u cílových skupin, jako například žen ve věku 30-39 let, které předtím skladbu absolutně zavrhovaly.

Některé posuny jsou až neuvěřitelné. Hanákova parodie Zmýlená neplatí se po použití v reklamním spotu posunula do seriózní roviny a stala se oblíbeným songem vyřvávaným v hospodách a u táboráků. Není jediným příkladem českého hitu, kterou udělala televizní reklama. Připomeňme si například Už mizí pryč... je Hanka od kapely J.A.R. nebo Chtěl bych se jmenovat Jan od skupiny Buty či Jsem mladý, mám se dobře od Chinaski.

Příběhy téměř k neuvěření

Když si v roce 1999 vybral Ford za ústřední melodii své nadnárodní kampaně píseň Just Wave Hello, netušila její interpretka, šestnáctiletá Charlotte Church, že tím začíná její úspěšná dráha středoproudé romantické hvězdy.

Angličan Karl Jenkins býval v sedmdesátých letech jazzrockovým muzikantem, který se angažoval v kritikou chválených, ale komerčně neúspěšných souborech Nucleus a Soft Machine. Když pro Delta Airlines napsal melodii Adiemus, netušil, že úspěch skladby bude tak obrovský, že z názvu Adiemus se stane jméno dlouhodobého hudebního projektu, který má dnes pod jeho vedením na svém kontě pět velmi úspěšných řadových alb a jehož hudební filozofie, založená na kombinaci elektroniky symfonické hudby a stylizovaného folkloru, našla desítky následovníků, mezi něž můžeme vzdáleně počítat také český Čechomor.

Jinou neuvěřitelnou historií je příběh jihoafrické vokální skupiny Ladysmith Black Mambazo. O jejich fascinujícím umění interpretovat duchovní písně věděli znalci world music už na začátku osmdesátých let. Když je potom objevil Paul Simon a v roce 1986 s nimi natočil několik snímků pro své - později tak úspěšné - album Graceland, zdálo se, že dosáhli vrcholu, na který se žádný africký interpret před nimi ještě nedostal. Deset let poté si však jejich skladbu Inkanyezi Nezazi vybrala pro televizní reklamu firma Heinz a vokální sdružení v pětatřicátém roce své existence najednou oslovilo miliony lidí, kteří o jihoafrickém folkloru do té doby neměli ani ponětí.

Všechny zmíněné skladby mají společný prvek - kvalitu. Těžko lze vybrat pro reklamu píseň, jejíž popularita je laciná nebo tak krátkodobá, že ke konci kampaně začínají ohranou odrhovačku diváci až nenávidět. Práva na kvalitní písně se však občas těžko získávají. Tvrdívá se, že v posledních letech odmítají udělovat práva na reklamní použití například vlastníci práv na skladby skupiny The Doors. Přístup majitelů vydavatelství Northern Songs, které vlastní autorská práva na písně The Beatles, se prý zase velmi proměňuje podle obchodní strategie, s níž se vydavatel pokouší čas od času oživovat zájem nových generací o hudbu proslulé liverpoolské čtyřky.

Bez televize neexistuješ

Do kategorie písňové reklamy můžeme zařadit i část reklamy, která je postavena na osobnostech. V reklamních spotech nemusí vystupovat pouze sportovci jako třeba David Beckham, Aleš Valenta nebo tyčkař Sergej Bubka, ale rovněž zpěvácké idoly nejmladší generace.

Jde hlavně o reklamu na ty druhy soft drinků, které jsou zaměřeny právě na nejmladší část populace. Nejvíc diskutovaným propojením bývala smlouva Michaela Jacksona s Pepsi Colou z prosince roku 1983, která interpretovi vydělala tehdy neuvěřitelných pět milionů dolarů, a to dokonce s bezprecedenční klauzulí, že nemusí v reklamních klipech držet v ruce plechovku zmíněného nápoje nebo jej dokonce pít.

Zprávy o podpisu takových smluv se od té doby staly pro média stejnou událostí jako nákupy fotbalistů. Suma, kterou inkasovala Britney Spearsová za podpis smlouvy se stejnou firmou jako kdysi Michael Jackson, převálcovala na několik dní neúnavné diskuse o jejím poprsí a nedotknutelném panenství. Je samozřejmě otázkou, kolik z těchto peněz nakonec interpret uvidí. Provize a daně částku výrazně zmenší. Ale pořád je to atraktivní obchod pro obě strany.

Spojení reklamy s populární hudbou ukazuje, jak je dnes otřesený gramofonový průmysl závislý na televizi. Dostat prostřednictvím hudby k reklamnímu spotu do intenzivní televizní rotace alespoň úryvek z nějaké skladby, to dnes patří k nejefektivnějším metodám marketingu hudebních produktů. Přesně v duchu kréda obchodníků, kteří po nadvládě kreativců v šedesátých a sedmdesátých letech ovládli vedení hudebních vydavatelství: Není problémem hudbu vyrobit, problémem je prodat ji.