Je to vlastně úplně obyčejná zkouška hudebníků, kteří dobře vědí, co chtějí. Velkým oknem do nenápadné budovy na kraji Prahy proniká dopolední slunce, muzikanti zapojují kabely do aparátu. A když mají hotovo, řeknou si se zřejmou dávkou sebejistoty: „Tak co budeme vlastně dělat?“
Až na detaily totiž mají víc než nazkoušeno. I když čtvrtečním koncertem zahájí své první turné po incidentu z ostravské Stodolní, má za sebou Kapela Hrůzy měsíce příprav a několik malých veřejných vystoupení. „Museli jsme zjistit, zda to vůbec půjde. Protože ze začátku to tak nevypadalo. Říkali mi, že písničku zazpívám nejdřív za rok,“ vysvětluje Michal Hrůza, proč v uplynulých měsících objížděli s krátkým programem mateřské školky i nemocnice, kde zpěváka dávali dohromady. „Chtěl jsem poděkovat doktorům, kteří mi pomohli. Stejně jako chci koncertem poděkovat těm, kdo na mě mysleli. Vážím si toho,“ vypráví Hrůza během čekání na jednoho ze sedmi hostů, kteří s ním na pódiu karlínského Fóra zazpívají.
„Jenom jsem si musel pořídit támhletu krabičku,“ ukazuje přitom na čtečku pod kytarovým aparátem. „Když mě něco rozhodí, vypadnou mi slova, protože ten úraz mi ovlivnil krátkodobou paměť,“ vysvětluje zpěvák opatrně.
To už na dveře zkušebny klepe Michal Malátný z kapely Chinaski. O pár vteřin později si s Hrůzou padnou kolem krku a začnou vzpomínat, jak se před dvaceti lety poprvé poznali v baru. „V Pardubicích byla strašná deprese, nedalo se tam nic dělat. A tak jsme šli vždycky po představení do Nory a seděli tam až do rána,“ vzpomíná Malátný na svoje někdejší divadelní angažmá. A Hrůza ho doplňuje, jak se tehdy – Malátný coby člen skupiny Starý hadry a Hrůza jako kytarista Anachroniku – dohodli, že spolu jednou pojedou turné.
„No a pak se to fakt stalo. To už byli Chinaski a chodily na ně plné sály. Tehdy jsme se s Ready Kirken naučili hrát před lidmi. Na to vzpomínám rád,“ zasní se Hrůza ještě předtím, než společně vyzkouší jeho někdejší hit Zejtra mám. „Víš vůbec, že jsi mě prosil, ať ti k tomu napíšu text?“ směje se ještě Malátný, a zatímco Hrůza zakroutí hlavou, pustí se kapela do hraní. Zabere to asi šest sedm minut, písnička zazní dvakrát. Malátný si spokojeně pomlaskne. „Tak hotovo, v kolik mám ve čtvrtek dorazit?“ A loučí se s kapelou.
Podobný scénář má i návštěva Davida Kollera, který na rozdíl od Malátného jen nestojí za mikrofonem, ale sedá si za bicí, na které s veškerým důrazem „nasype“ vypalovačku Moje malá. Trvá to snad ještě kratší dobu.
Zdá se, že na největší sólový koncert, který kdy Michal Hrůza hrál, jsou tu všichni připravení víc než dobře. Místo spekulací, co asi plný sál a světla kamer i reflektorů udělají s jejich psychikou, si jenom kytarista Emil Kopta s až kouzelnou upřímností odfrkne a zamumlá: „Hlavně ať už zase konečně hrajeme.“ A k tomu už není co dodávat.
