Šakalí léta, Pelíšky a Musíme si pomáhat jsou, alespoň co do diváckého ohlasu, hodně vysoká laťka. Bude Pupendo stejně úspěšné? Servisní článek k filmu Pupendo najdete ZDE.
Chtěl bych. Ale každý z předchozích tří filmů byl úspěšný jiným způsobem. Šakalí léta, to byl zdařilý debut. Přišlo na ně přes půl milionu diváků, dostaly pět Českých lvů, čtyři oborové, včetně nejlepšího filmu a režie. Ale film byl dost drahý a ty prostředky se nám nevrátily, protože v té době byla podstatně levnější vstupenka do kina. Muzikál má handicap pro prodej do zahraničí, velmi těžko se překládá.
Pelíšky byly levnější?
Ano. Natáčeli jsme je za necelých dvacet milionů na šestnáctimilimetrový film. A přišlo na ně přes milion diváků v době, kdy ten lístek byl dvojnásobně dražší než v době Šakalích let. Tak to byl komerční úspěch zcela nečekaný. A prodaly se do mnoha televizí v zahraničí, byly oceněny na různých festivalech.
Ve srovnání s Pelíšky přišla na váš další film Musíme si pomáhat jen třetina diváků...
Je pravda, že na Musíme si pomáhat přišlo nejmíň lidí, i když o tom čísle si mohou všechny loňské filmy nechat zdát. Vidělo jej asi tři sta padesát tisíc diváků, což je sice úspěch, ale tváří v tvář Pelíškům zase takový nebyl.
Zabodoval jste ovšem v zahraničí...
Film Musíme si pomáhat měl tu výhodu, že se dostal na důležitý festival Sun dance ve Spojených státech a tam ho zakoupila Sony Picture Classic. Prošel severoamerickou distribucí a byl nominován na Oscara. Prodal se asi do třiceti zemí. To je úplně odlišná situace, protože aby někdo mohl uvést neamerický film do distribuce někde po světě, to vyžaduje spoustu peněz. A aby do toho investoval, tak musí věřit, že se mu to minimálně vrátí. To byl úspěch mezinárodní.
Který film byl tedy z tohoto úhlu pohledu nejdůležitější?
Každý byl svým způsobem jiný. Největší úspěch byl pro nás samozřejmě film Musíme si pomáhat. Pelíšky nám přinesly popularitu, takže není vyloučeno, že pro mnoho diváků zůstaneme tvůrci Pelíšků navždycky.
A Pupendo?
Já bych mu přál, aby na něj chodili lidi. Ale kolik jich přijde, to si netroufnu odhadnout. Zatím mám ambice týkající se domácího publika, protože zahraniční úspěch je věc naprosto nevyzpytatelná.
Gentlemanská dohoda s Šabachem
Opět jste se nechal inspirovat knihami Petra Šabacha. Čím je vám jeho styl psaní tak blízký?
Humorem. Petra Šabacha znám zhruba stejně dlouho jako jeho povídky. První povídky vyšly v roce 1987 a my jsme se v té době spolu seznámili. Od té doby jsme všechny jeho knížky četli v rukopise nebo jsme znali jejich témata a gagy předem. My máme s Petrem takovou gentlemanskou dohodu. Můžeme zcela volně nakládat s jeho postavami a příběhy. On se nepodílí na scénáři. Přijde se podívat na jeden natáčecí den. Pupendo je poetice Šabacha nejblíže.
Jak probíhá spolupráce s kolegou Petrem Jarchovským, kterého znáte už dvaadvacet let?
Dobře. Tedy v tom smyslu, že my už jsme si leccos vyříkali. Když se mi něco nelíbí, tak to Petrovi řeknu. Vážím si toho, že Jarchovský je přítomen celému procesu vzniku filmu. Spolupodílíme se na scénáři, vybíráme společně herce a podobně. Petr bývá na natáčení, spolu jsme dost často ve střižně a účastní se i vybírání hudby. Považuji za výhodu, že jsme na to dva. Výhrady jsme si schopni říkat s vlídností, protože se máme rádi.
Pupendo se odehrává v 80. letech, tedy v době, kdy jste byl v náctiletém věku. Ztotožňujete se s nějakou postavou, nebo se zde objevují alespoň situace, které jste sám prožil?
Nikdy to nebylo tak, že bych se cítil být nějakou postavou, ale vždycky tam byl nějaký ten rys nebo nějaký dialog. Některé scény, které se odehrávaly ve škole, jsem prožíval buďto já, nebo například kameraman Honza Malíř. Není to zcela autobiografický film, ale je plný autentických věcí.
Například?
Sešli jsme se v Olšanech u Bolka Polívky, kde jsme společně s herci četli scénář. Když je tam třeba ranní buzení, kde postava, kterou hraje Jaroslav Dušek, vejde do pokoje a řekne „děti, za patnáct minut vám zvoní budík“ a začne recitovat budící písničku, v tu chvíli začnou všichni vzpomínat, jak je budili rodiče. A pak se vybírá, co je vtipnější, absurdnější, blbější. A takhle do toho filmu každý vkládá nějakou životní zkušenost nebo vzpomínku.
Ve vašich filmech se objevují stále stejní herci. Bojíte se nových tváří?
Vůbec ne. Chystáme nový film a tam se objevuje spousta nových tváří. Z těch herců, s nimiž spolupracuji, tam bude Jaroslav Dušek a Emília Vášáryová. Ale musím se přiznat, že v případě Pupenda jsem byl rád, že jsem ty hlavní postavy mohl obsadit svými oblíbenci, jako jsou Holubová, Polívka, Dušek a Cibulková. S Pavlem Liškou a se Zuzanou Kronerovou jsem dělal poprvé. Já bych velmi rád točil s lidmi, kteří nejsou vůbec známí, ale padesátileté charizmatické komiky, které nikdo nezná, tady nemáme.
Pupendo není taková sranda
Proč jste dal filmu zrovna název Pupendo?
Pupendo je taková primitivní hra - drobná šikana. Jde o to, že někdo někoho praští lžící nebo mincí do břicha. My jsme dlouho přemýšleli o názvu, ale protože zde používáme motivy ze čtyř Šabachových knih - Hovno hoří, Opilé banány, Babičky, Putování mořského koně, tak by asi nebylo správné, kdybychom to pojmenovali jen podle jedné knihy. Pupendo se nám líbilo, že má takové své tajemství a že je zvukově malebné, a navíc se hodí k tomu příběhu.
Ve filmu se objevuje dobová hudba. Například Žbirka, Neckář, Spálený, skupina Marsyas a další. Chystáte se vydat soundtrack?
Ano, soundtrack vyjde. Vydá ho Sony Music Bonton. Je to kompilát asi 18 skladeb. Některé věci, které zazní ve filmu, jsem tam nedal, ale naopak jednu písničku přidal. Budou zde opět úryvky z filmu a páteř toho tvoří dobrá hudba. Je to muzika, kterou jsme poslouchali prakticky od našich 15 let.
Máte svůj osvědčený styl, točíte tragikomedie z minulých let. Přemýšlel jste někdy o tom, že natočíte film úplně jiného rázu?
Úplně jiného rázu ne. Já to uznávám, když to někdo umí, například Vladimír Michálek pořád hledá jiný styl.
Ale já patřím spíš k tvůrcům, kteří točí stále totéž.
Příští film tedy bude také spíše retro?
Ne. Nyní intenzivně připravujeme scénář ze současnosti. Pokud publikum přijme Pupendo a podaří se nám dosehnat prostředky, tak se do toho pustíme.
A víte už název?
Bude se jmenovat Horempádem.
Obsadíte zase své osvědčené tváře?
Měli by se zde objevit herci, se kterými jsem zatím nepracoval. V hlavních rolích se objeví Jan Tříska nebo Jiří Macháček... Měl by to být film, který je trochu jiného rázu než předešlé, ale bude to také tragikomedie.
A kdy začnete natáčet?
Doufám, že v srpnu. Premiéra by měla být někdy v květnu příštího roku.
Reklama? Málo práce za hodně peněz!
Co vás vůbec přimělo k tomu, že jste se rozhodl studovat na pražské FAMU scenáristiku a dramaturgii?
Trošku takový kinofanatismus, řekl bych. Od třetího ročníku na gymnáziu s Petrem Jarchovským a ještě s jedním naším spolužákem jsme se hecovali v tom, kdo uvidí více filmů. V té době, kdy jsme chodili na gymnázium v 80. letech, fungoval pražský Filmový klub a Ponrepo. Výhodou bylo velmi levné vstupné a nabídka byla, alespoň se mi to tehdy zdálo, dost dobrá. Jsem přesvědčený o tom, že když je člověku šestnáct, tak potřebuje být do něčeho nadšený a tady bylo možné chodit do toho kina několikrát za den.
Několikrát za den?
Já jsem prostě miloval filmy a miluji je doteď. Potom také, že tento obor se mi zdál nejsvobodnější. Já jsem neměl žádnou zkušenost s filmovou technikou ani s focením a na scenáristice nebyla žádná technická podmínka. Tam člověk musel napsat povídky. Tak tohle mě přimělo zkusit scenáristiku.
Jste všestranně zaměřený člověk. Kromě filmu se věnujete i divadlu, natáčení videoklipů a reklam. Neomezují vás tyto aktivity při tvorbě vašich filmů?
Ne. Já bych točil i více filmů. Myslím, že je to tím, že jsem režisér a moje práce spočívá v tom, že i při tom natáčení děláte dost věcí najednou. Mně to tak vyhovuje, protože mezi těmi jednotlivými filmy jsou dlouhé prodlevy.
A reklamy?
To je kapitola sama pro sebe. Relativně málo práce za relativně hodně peněz. Žádnou jednodušší činnost než točení reklam na světě neznám. Nejtěžší na té práci je, obhájit to před klienty.
Existuje osoba, která ovlivnila vaši tvorbu?
Určitě. Je jich spousta. Třeba na FAMU jsem měl výborné spolužáky. Chodil jsem do ročníku s Petrem Zelenkou, o rok níž studovali Petr Jarchovský, Igor Chaun a Martina Zbořilová, dnes Formanová. O rok nad námi byl zase Ondra Trojan, o dva roky výš Honza Svěrák. V době, kdy jsem studoval, to pro mě byla dobrá konkurence.
|
JAN HŘEBEJK |
|
Pupendo | |
| námět | podle povídek Petra Šabacha |
| scénář | Petr Jarchovský |
| režie | Jan Hřebejk |
| hudba | archivní - dobová |
| zvuk |
Michal Holubec |
| kamera | Jan Malíř |
| hrají | Bolek Polívka Jaroslav Dušek Eva Holubová Vilma Cibulková Jiří Pecha Pavel Liška Boris Hybner Bohumil Klepl |
| délka | 120 minut |
| žánr | komedie |
|
Pupendo - premiéry | |
| kina | 27. března 2003 |
 Režisér Jan Hřebejk (vlevo) se scénáristou Petrem Jarchovským. |
