Hraný dokument se ještě učíme

- Teoreticky měl včera ukončený třídílný dokument České televize Stínoví vojáci stoprocentní šanci na výhru. Třicet procent úspěchu zaručilo dramaticky silné, v dobrém slova smyslu dobrodružné téma, konkrétní osudy našich výsadkářů vyslaných londýnským velením na území protektorátu.
Dalších třicet procent si připsalo nebývale důkladné faktografické zázemí, jež se z pohledu laika "četlo" jako detektivka. A poslední třicítka našla jistotu ve vyvážené rovině etické: muselo být opravdu hodně svízelné stavět zcela věcně vedle hrdinství i důkazy zrady či selhání, a přitom nesoudit.
Z celého receptu na úspěch tedy zbývá deset procent a ta měla zajistit v tuzemsku netradiční metoda - hrané prvky v historickém dokumentu. Nápad to byl za milion; nad zažloutlými fotografiemi divák zívá, zatímco hraná rekonstrukce "akčních" okamžiků z něj učiní vzrušeného svědka. Důvod, proč tenhle desetiprocentní magnet nevyšel, je zřejmý: žánru hraného dokumentu se teprve učíme. Z dobré snahy tak tvůrcům vyšly neumělé, strojené scénky, jež připomínaly dílem názorný výcvik dívčí sebeobrany v policejním magazínu, dílem chlapácké kousky detektiva Martina Tomsy v brněnském podsvětí. Snad tedy příště.