Navzdory tomu byla po většinu našeho telefonického rozhovoru vcelku zaujatá a dobrá nálada ji snad vydrží do neděle 21. listopadu, kdy vystoupí v pražském Kongresovém centru po boku svého jazzového tria a Pražské komorní filharmonie pod vedením Martina Kumžáka. Společně přednesou zvláštní poctu Saře Vaughan, která také uzavře letošní ročník festivalu Struny podzimu.
V Praze jste vystoupila už na jaře. Čemu jste se mezitím věnovala?
Často hrávám v jednom městě několikrát do roka, dokonce i v Evropě, kde mě pravda znají méně. Každý koncert je pochopitelně jiný, protože hráváme jiné skladby a míváme různé hosty. Na jaře jsme v Praze hráli v kvintetu, tentokrát nás bude doprovázet orchestr a vsadím se, že na podobnost si nikdo stěžovat nebude. Mezitím jsem jinak stihla spoustu věcí, třeba turné věnované zpěvačce Nině Simone. Poslouchala jsem ji od malička, přátelily jsme se a Nina na mě měla vždy velký vliv, proto jsem tuhle příležitost nemohla odmítnout.
Tentokrát vystoupíte s poctou zpěvačce Saře Vaughan. Vychází z podobně koncipovaného alba The Calling, které jste natočila před devíti lety?
Ano, tu desku produkoval můj bratranec, klávesista George Duke, a aranžmá napsal můj dlouholetý spoluhráč, pianista Billy Childs. Jsme taková velká rodina a Billy mě má prokouknutou, hudebně nám to sedí a protože víme, co od druhého čekat, snadno se nám spolupracuje. Ráda se ke skladbám Sary Vaughan vracím, však jsou to jazzové standardy a jakmile je má člověk jednou v krvi, nepotřebuje je nějak zvlášť drilovat. Když jsem za Billym přišla s nápadem složit poctu Saře, věděla jsem, že mi napíše aranžmá přesně na míru. Tomu ale zprvu nechtěli věřit v nahrávací společnosti, kde jsem musela za Billyho tvrdě bojovat. Nakonec jsme album připravovali tři roky a pak se natočilo asi během jediného týdne. Jinak tentokrát nás v Praze bude doprovázet orchestr, to je změna oproti letošnímu koncertu na Pražském jaru, kde jsme hráli myslím v kvintetu.
Oblíbila jste si Saru Vaughan kvůli něčemu konkrétnímu?
Možná mi právě ona dokázala, co všechno je s hlasem možné, kolik je v něm skrytých barev a výrazových prostředků. Mám Saru opravdu ráda, ale krása muziky spočívá v tom, že každý hraje na něco jiného, někdo na nástroj a někdo na svůj hlas, ale každý jsme jiný. Miluju stejně Milese Davise a Freddieho Hubbarda jako miluju Saru Vaughan, Billii Holiday nebo Betty Carter. Obdivuju na nich, že zůstali sví a vnesli do hudby něco ze sebe. Neposlouchala jsem Saru víc než jiné zpěvačky, spíš jsem jí poslouchala v určitém období, kdy jsem dovedla ocenit její velikost. Ale jestli mám pro nějakého jazzového muzikanta slabost, tak je to... Cannonball Adderley!
Ani když jste začínala zpívat, neměla jste nějaký osudový vzor?
To děláme všichni, že se učíme podle svých idolů, na mě dělaly dojem hlavně jazzové zpěvačky a obecně ženy v R&B kapelách. Poslouchala jsem je pořád dokola a snažila se znít přesně jako oni, ale pak mě zarazil můj strýček, basista Charles Burrell, a řekl mi, ať se na to vykašlu. Ať jsem svá, ať si najdu sama sebe a nesnažím se znít jako ostatní. Takže jsem se na vzory vykašlala, založila jsem si kapelu a začala jsem se hledat. A takhle se podle mě musí najít každý.
V Praze vystoupíte se svým triem. Vybírala jste si muzikanty sama?
Samozřejmě, nejsem jenom zpěvačka, považuji se za hudebnici! Nevím, proč si lidé pořád myslí, že zpěvačky jsou nějaké druhořadé bytosti. Hlas je mým nástrojem, píšu muziku, vymýšlím aranžmá a mám na složení kapely a jejím zvuku mnohem větší vliv než jakýkoliv instrumentalista. Proto mě taky svého času chtěli ve vydavatelství Blue Note. A muzikanti? Pracuju jenom s těmi nejlepšími!
Jak poznáte, že jsou nejlepší?
Jsou to vždycky ti, kteří se nejvíc hodí na konkrétní písničky, aranžmá nebo moje projekty. Na tenhle koncert se mnou přijede klavírista Peter Martin, Reginald Veal na kontrabas a Terreon Gully na bicí. O celé mé generaci jinak platí, že má cit pro všechny období a jazzové styly, jaké vás jen napadnou. Jsou to versatilní hudebníci, kteří rozumějí svým nástrojům, mají určité harmonické vnímání a zažité postupy, díky kterým se v hudbě pohybují svěže a nesklouzávají k prvoplánovosti. Hudbu vytváříme na místě a vždy jsme ti nejlepší. Proto za mnou také muzikanti chodí, protože vědí, že jsem dobrá.
Ano, získala jste tři Grammy. Považujete tahle svá tři oceněná alba za nejlepší?
Grammy jsou jenom taková volba vybrané poroty, která si v určitou chvilku cení nějaké hudby a jiná ji nezajímá. Spousta úžasných muzikantů nikdy nedostala Grammy, ačkoliv vytvořili osobitou hudbu a spoustu lidí k něčemu inspirovali. Jsem ráda za Grammy, ale vůbec se jimi neřídím. A už vůbec to neznamená, že když za svoji příští desku nedostanu Grammy, že nebude lepší než mé předchozí. O tom si rozhodnu sama.
Natočila jste hudbu ke dvěma filmům, oba mají silný politický podtext. Je to náhoda?
Nejsem přece aktivistka! Nezajímám se o politiku, maximálně o nějaké společenské problémy, ale politika jde mimo mě. Jsem ale hodně pyšná na svoji hudbu k filmu Good Night and Good Luck od George Clooneyeho, protože to byla úplně ojedinělá, dobová věc. George mi dal šanci stvořit autentickou muziku z 50. let, hodně jsem jí studovala a musím říct, že se zpětně nepovažuji jen za autorky hudby, ale herečku. Já jsem v tom filmu totiž jenom nezpívala, moje hudba tam měla důležitou roli, pomáhala vyprávět příběh. Takže stejně jako herci jsem si svojí roli nastudovala, poslouchala jsem staré nahrávky a snažila se napodobit, jak se zpívalo v padesátých letech.
Natáčelo se živě?
Ano, přesně jako ve studiích v padesátých letech, zpívala jsem, zatímco jela kamera, a ve finále je hudba důležitou součástá celého snímku a podle mě mu přídává na autenticitě. Vlastně jsem moc ráda, že mi George Clooney svěřil takhle důležitou roli, kdysi jsem herectví chvíli studovala a on ze mě teď udělal takový řecký chór svého snímku. Jsou tam momenty, kdy třeba zpívám standard I’ve Got My Eye On You, ale ta slova o lásce jsou ve filmu ve skutečnosti dvojsmyslnou narážkou na FBI. A víte co? Když jsme pak byli na premiéře a George Clooney seděl vedle mě, byla jsem hrozně nervózní, až přijde moje chvilka. Pak mě George najednou chytl za rameno a zašeptal mi: "Teď to přijde!" A sotva jsem se uviděla na plátně, začala jsem plakat. Nikdy předtím jsem se ve filmu ještě neviděla.
