Florence and the Machine (obal)
Silná a emotivní písnička No Ship To Wreck měla nečekaný popový náboj a po předchozím „barokně“ laděném albu Ceremonials nastavila kurz k odlehčení a uvolnění. Aniž by se hlavní postava skupiny, zpěvačka Florence Welshová, musela se svým hlasem a jeho možnostmi jakkoliv upozaďovat.
Působí dokonce naopak, jako by se na desce konečně pořádně nadechla. Nejlépe patrné je to v titulní písni alba, která v sobě má silný soulový nádech – a to jak v klidné pasáži, tak v divoké sloce i lyrickém závěru, který zdobí dechy. Poslouchat, jak Welshová svůj velký hlas krotí, aby co nejlépe rezonoval s hudbou, a jak pracuje s výrazem, je zážitkem samo o sobě.
Oproti předchozímu počinu, na němž zpívala o vodě a smrti, je i hudební složka nahrávky zábavnější a o trochu rozvernější. Ne že by na desce byly nějaké rozjuchané úlety, spíš jde o hraní si s žánry. Kromě soulových vlivů jsou tu patrné i náznaky country, v Delilah se kapela nečekaně rozjede do tanečního, drum’n’bassového rytmu, objeví se i pro kapelu známý elektropop.
How Big, How Blue, How BeautifulFlorence and the Machine |
Hodně písniček koření kromě dechů i smyčce, „velkou“ baladu na desce How Big, How Blue, How Beautiful zastupuje hlavně procítěná Various Storms & Saints. Ale na hraně roztrpčenosti a prožité nostalgie se kapela pohybuje skoro celou dobu, aniž by to bylo za cenu fňukání. Hlas Florence Welshové totiž dokáže zakrýt všechno, včetně případných nejistot. Není divu, že ji spousta fanoušků stále bere za sólovou zpěvačku s podivným pseudonymem.
Z povedené desky čiší patrná (a naplněná) snaha natočit eklektické album, jehož rozměry by záviděla i taková Kate Bush, do níž Florence Welshová ostatně pomalu, ale jistě dorůstá. Nahrávka v kontextu současného nezávislého popu vyčnívá i díky notné dávce dobře rozmyšleného a provedeného muzikantství. Určitě se o ní bude mluvit v následujících měsících a dost možná i na udílení důležitých výročních cen.
