Nejdřív vás ta kytara sere – jiný výraz proti sentimentu není; filmového melodramatu se zapadajícím sluncem na strništi máte v TV dost. Pak to ale všechno začne (do sebe) zapadat. Ta deska je vyrovnaná. Hlukové stěny přehrazují rozteklost; songy, co se nelitujou, třískaj do těch patetických.
A celé to funguje dohromady, s čičuričkami inter a outer skladeb, zvukem, celkový koncept s kruhovou – textovou i hudební – kompozicí alba. Úsečnost vedle stop vyprázdněnosti, floutkovství vedle poučenosti, poslední kytarovky/Strokes vedle českoretra/kotlíku, víc než polovina písní o smrti vedle radosti ze života.
Východ vedle Západu, černá vedle bílé, jin vedle jang. Až tak. Nebelovsky jedovatý Bál vedle hořkosladkých Střepů, diktující OUT (co je nejvíc IN) vedle ztracené Cesty, nepochybující Anděl vedle vystlané Larisy.
V Jezeře, se zvukem jak rezavým drátem kolem traverzy na břehu, jednom z těch Švejdíkových vytržení, se to všechno potkává, naprosto doopravdy a zas to potvrzuje pěšinku desky. Bude doceněna.
Švejdík tu zpívá jinak – různě! A stejně jako Kružíkova kytara je někdy upovídaný (to bude fandy bavit), ale častěji přece jen neberou zajatce (cením já). Pořád slyšíte "cesta" a "řeka", ale teď už to nebude jen Jeseník, bude to rozprostřené od Londýna přes Karlštejn po Himálaj. Sedmá deska, za deset let jistě nejlepší.
Stíny se jim prodlužují, už nestraší kolem werewolfy, ale uvnitř mají to svoje kubrickovské Shining. Prodávají horké sny, ale taky "to znám, to umím". Skoky se nedají čekat, ale kroky tam jsou. Kapela nejde z kopce, dorazila na náhorní plošinu. Jo, a zítra Priessnitz křtí Stereo a natáčejí DVD v jesenickém kulturáku Pentagon.
PRIESSNITZ - Stereo
Escape/EMI, délka CD 44:29
Hodnocení iDNES: 
