Svou nejnovější tvář přijede kapela Hooverphonic se zpěvačkou Liesje Sadoniusovou za mikrofonem příští týden představit do Česka, a to prostřednictvím rovnou tří koncertů - v Brně (13. 5.), v Praze (18. 5.) a v Olomouci (19. 5.).
"V některých evropských zemích nás víceméně ignorují nebo jakžtakž tolerují, jinde jsou k nám vstřícní a mají nás rádi. Česko patří rozhodně k té druhé skupině," říká baskytarista, skladatel a producent Alex Callier.
Důvodem nynější návštěvy Česka je především albová novinka The President Of The LSD Golf Club, která věrné příznivce, jak je již v případě této kapely dobrým zvykem, překvapila celkovým pojetím.
Hooverphonic totiž na svých posledních nahrávkách směřovali k jemnému a melancholickému elektronickému popu (viz řadovka No More Sweet Music), zatímco na novince automatické nástroje a mašinky zcela opustili. Chopili se živých nástrojů a zanořili se do psychedelie 60. a 70. let. A jakkoli se to z této stručné charakteristiky může zdát jako zásadní změna, z výsledku stále čiší tolik typický punc a zvuk Hooverphonic.
Fanoušci jdou s námi po jedné cestě
"Je to velmi jednoduché: potřebovali jsme si zkusit zase něco jiného," vysvětluje náhlý obrat Callier. "Mašinkám už jsme se věnovali dlouho, takže nás trochu přestaly bavit, a já mám psychedelickou hudbu 60. a 70. let hodně rád. Asi proto tento nový směr tak nějak přirozeně vyplynul."
Že by nový repertoár způsobil kapele odliv zájmu stálého publika, si Callier nepřipouští. "Naši příznivci jsou přizpůsobiví a tvární a jdou po naší cestě s námi. To už jsme si mockrát ověřili. Kromě toho jsem přesvědčen, že si stále uchováváme vlastní tvář. Do změn tak drastických, že by nás naši posluchači nepoznali, se opravdu nepouštíme. Pořád jsme jasně identifikovatelní."
Album se natáčelo živě ve studiu, což byl podle Calliera další osvěžující prvek: "Užili jsme si spoustu legrace při společné týmové práci, a to i díky tomu, že jsme do nahrávání zapojili celou řadu netradičních nástrojů. Bylo to dobrodružné a moc nás to bavilo." A aby novinek nebylo málo, Hooverphonic se před vydáním tohoto alba rozloučili s velkou gramofirmou a pustili se na volnou nohu.
"Měli jsme prostě pocit, že na nás firma úplně kašle," vysvětluje tento krok Callier. "Měla své priority, kterým se naplno věnovala, a my jsme byli neustále v pořadí. Zdálo se nám, že za peníze, které firmě přinášíme, pro nás prakticky nic nedělá. Snadno jsme si proto spočítali, že když se o sebe budeme starat sami, bude to levnější, jednodušší a zároveň efektivnější."
Viníme a chválíme jen sami sebe
Dosavadní zkušenosti s "volnou nohou" Callier hodnotí jako velmi pozitivní. "Máme svou situaci pod kontrolou a za všechno můžeme vinit nebo chválit jen sami sebe," říká.
"Získaná svoboda za to jednoznačně stojí. Naštěstí už máme vybudovanou jistou pozici, v některých zemích poměrně silnou, takže nezačínáme úplně od nuly. Lidi, kteří nás mají rádi, si nás najdou, i mnohá rádia nás hrají, protože prostě nejsme úplně anonymní jméno a naše tvorba jim byla a je sympatická. Doufáme, že se nám podaří navázat na předchozí úspěchy a získanou pozici si alespoň udržet, když ne posílit."
Cesta, jak toho dosáhnout, je podle Calliera jasná: "Stejně jako po celou naši předchozí kariéru vidíme základ v živém hraní, to je ten nejlepší způsob prezentace a komunikace s fanoušky."
Na otázku, zda nebylo poněkud riskantní změnit tak razantně směr v okamžiku, kdy kapela zároveň opustila firmu a vydává desku na vlastní pěst, basista odpovídá: "Riskantní to určitě bylo, ale risk může být zisk. Při práci na novém repertoáru nikdy nepřemýšlíme o tom, jestli se lidem bude líbit a jestli se prodá. To nejde. V téhle chvíli se zatím zdá, že to byla dobře zvolená cesta a že se risk vyplatil."
