Bohumil Říha

Bohumil Říha - Spisovatel Bohumil Říha | foto: archiv Bohumila Říhy

Honzíkova cesta a úlitby různým časům

S Honzíkovou cestou vyrůstalo několik generací. Od narození jejího autora Bohumila Říhy uplynulo sto let.

Byl jedním ze symbolů své doby, které doba následující vehementně zadupávala. Zčásti neprávem. Jako jediný český spisovatel získal Bohumil Říha (1907 - 1987) v roce 1980 nejvyšší světové ocenění literatury pro děti a mládež - Cenu Hanse Christiana Andersena, zásluhy má na propagaci dětské literatury v zahraničí.

Kromě děl průměrných a podprůměrných, jako je agitka Na znamení zvonku z roku 1953 o zápalu desetiletých pionýrů, jimž se "rudé šátky od bělosti košil jasně odrážejí" a kteří na nástěnce oslavují zářivé stavby socialismu Kunčice a Huko, napsal příběhy lepší a působivé. Nejprodávanější zůstávají ty z povinného říhovského fondu 50. let: Honzíkova cesta, O letadélku Káněti.

V dobrém úmyslu, s pochybným výsledkem
Mnozí z těch, kteří ještě zpaměti citují pasáže z Honzíkovy cesty, by možná s údivem listovali polistopadovými výtisky, z nichž družstevní vajíčka, vepři a lány vymizeli. Vlastně ze stejného důvodu, proč tam v padesátých letech byli - úlitba době.

Méně jisté je, zda by si to přáli i čtenáři. "Dělali jsme to v dobrém úmyslu. Tatínek si úpravy přál a některé ještě stihl udělat za svého života - chtěl, aby jeho knížky byly stále moderní, aby se četly. A co dnes šestiletým dětem řekne družstvo?" vysvětluje Říhova dcera, středoškolská učitelka češtiny a francouzštiny Eliška Janovská.

S družstevními zmínkami se však nutně začaly vytrácet i některé pointy, dále obsáhlejší popisy a domnělé archaismy typu "klouček", "zakňoural". Došlo i na Divokého koníka Ryna, který se zdál málo srozumitelný. S odstupem Janovská připouští, že některé zásahy byly poplatné euforii porevolučních let.

Literární historik Pavel Janáček dovozuje, že podobně se zacházelo i s dalšími autory, třeba prvorepublikovou královnou červené knihovny Vlastou Javořickou. "Bohužel se téměř vždy podařilo spolehlivě setřít to, čím je to zajímavé. Lidi nezajímá stejnost, ale to, co se odlišuje," podotýká Janáček.

Jiný Říha
A tak se zastavme u "jiného" Říhy, než jak ho zná většina čtenářů. Méně didaktického a uvědomělého, s živým, ba poetickým jazykem, Říhu na rozhraní žánrů, stylů i věkových kategorií. Říha uměl psát - a pokud opouští ideologický koncept, je to velmi čtivé. V 60. letech navíc cítil potřebu si rozvolnit styl," uvažuje literární historička Věra Brožová.

Tento směr vlastně předznamenala už první Říhova knížka - krásný příběh na čínské téma O lékaři Pingovi, který vydal učitel češtiny a tělocviku ještě za války. Vrcholná díla napsal Říha v 60. letech. Divoký koník Ryn s takřka vančurovskými autorskými komentáři nebo O rezavém rváči a huňatém pánovi, poslední titul, který svými ilustracemi doprovodil Jiří Trnka, nejsou vlastně ani moc dětské.

Nezávislost, divokost a odvaha vyhrává nad slabošstvím, touhou po moci a servilitou. Rezavý rváč by snad mohl být českou Farmou zvířat - alegorií o cvičeném medvědu, který chce vládnout a ve jménu společného blaha a jistot postupně víc zastrašuje, trestá a slibuje, než ochraňuje a spravuje. Ostatně právě za tuto knížku byl Říha popotahován: nezamýšlel ji snad jako kritiku tehdejšího zřízení? Odpověděl, že ne.

Člověk bez potřeb?
"Ve vztahu k politice a politikům byl šíleně naivní. Je to těžko pochopitelné, ale byl z generace, která dlouho věřila ideálům, myslela si, že jsou upřímné," míní Říhova tehdejší spolupracovnice Vladimíra Gebhartová. Otázkou zůstává, proč Říha věřil i tehdy, kdy už nevěřil téměř nikdo.

"On byl pro změny v rámci pokroku, ale zase ne moc," uvažuje Janovská. Svého otce vidí jako komunistu z přesvědčení, nikoli z touhy po kariéře a výhodách. "Nikdy z toho nic neměl a vždycky o sobě říkal, že je člověk bez potřeb," dodává se vzpomínkou, jak se po Říhově smrti při sepisování pozůstalosti úředníci divili, že neměl ani jeden kožich.

Funkce však měl: školní inspektor, v letech 1952–1956 tajemník Svazu československých spisovatelů, od roku 1956 ředitel Státního nakladatelství dětské knihy, od roku 1972 člen předsednictva nově zformovaného normalizačního Svazu českých spisovatelů.

Podle několikerých svědectví se však Říha zasloužil zejména o český vstup do Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY) a následný rozvoj zahraničních kontaktů. "Pomáhal nezištně, a to dělal málokdo. Je to složitá postava, ale z hlediska dětské literatury podstatná. Nese cejch doby, ale zdaleka nebyl sám," podotýká předsedkyně České sekce IBBY Jana Čeňková.

Příklad Říhova nasazení uvádí Ivana Hutařová ze Sukovy studijní knihovny literatury pro mládež: "Ve druhé polovině 70. let jeden přičinlivec objevil, že zakladatel knihovny pro děti a mládež Václav František Suk v knížce z 20. let kritizoval  komunistický časopis Kohoutek. Hrozilo, že Sukovy unikátní sbírky budou rozpuštěny - což se nestalo také díky Říhově přímluvě u ministra školství."

Honzíkova kapela
Počátky autorova silného sociálního cítění, vztahu k venkovu a přírodě lze hledat v jeho dětství. Narodil se jako nejstarší ze čtyř dětí v jihočeských Vyšeticích, vyrůstal v chudých poměrech. Jeho otec, kovář, si nenechal od "vrchnosti" nic líbit a za Říhova mládí se rodina stěhovala pětkrát.

Jako mnozí autoři knih pro děti měl i Říha kantorskou zkušenost, psal stylem, který děti dokázal oslovit. Z hlediska  literárně-pedagogického, tedy srozumitelnosti, jednoduchosti a dobrodružství, má mezi knížkami prvního čtení význam i ta Honzíkova cesta, která žije i v názvu současné folkové kapely či stanice na chov psíků - tibetských španělů.