Hudečková je dobrá vypravěčka s fantazií až bujarou. Pozornost nad prózou O ztracené lásce udrží větší dítě, dívka nebo žena; muž bude mezi čtenáři asi přece jen výjimkou. Na své postavy - obyvatele typické české vesnice Háječek v nespecifikované minulosti - pohlíží Hudečková s laskavým humorem. Nechybějí jí docela roztomilé nápady (král v pohádce vládne spolu s deseti Rozumbrady) ani schopnost napsat moudrá slova bez frází.
Matka hlavní postavy, dívky Honzy, toužila po synovi. S mužem proto předstírají, že Honza je chlapec, a tak ji také vychovávají. V rozporu s těmi feministickými teoriemi, jež říkají, že identifikaci s mužskou či ženskou rolí neurčuje ani tak pohlaví, nýbrž především výchova, je však Honza na kluka příliš jemná, nepere se a na trhu se jí nejvíc líbí korálky. Nakonec podvod praskne při koupání.
Honza vyroste a projde dalšími peripetiemi: rodiče se jí "propadnou do země", je neprávem obviněna z jejich vraždy, unikne z cely smrti a osvobodí prince, aby nakonec - v rozporu s pohádkovými zvyklostmi - nevyslyšela jeho nabídku k sňatku.
Jako správná pohádka však příběh O ztracené lásce obsahuje mravní naučení. Kromě jiných třeba to, že dobro sice na světě nikterak nepřevládá, ale může zvítězit, když lidé jednají čestně. Nechybějí ani pohádkové bytosti od tradičního hastrmana po zosobněnou Lásku či pavoučnici Sklepnici (obrovský dobromyslný pavouk). Nejnadpřirozenější bytostí se ovšem zdá být sama Honza.
Nerudní zapšklí rodiče ji v raném vývoji krutě poznamenali. Citoví deprivanti mívají cestu k psychické vyrovnanosti značně ztíženou - Honza je však v šestnácti letech po psychické stránce dospělá, sebevědomá (ne však pyšná!), spravedlivá, optimistická, silná, nezdolná a zároveň soucitná a laskavá; prostě krásná lidská bytost. To vše, jaksi a priori, ještě před tím, než prošla zocelujícími životními zkouškami.
Dá se jistě namítnout, že jde prostě o pohádku. I ta však může dobře zrcadlit psychologickou problematiku, jak dokazují třeba pohádky bratří Grimmů, ale nakonec na jiných postavách i sama Hudečková. Ta se dle vlastních slov hlásí k tradici silných žen v české pohádkové literatuře. Těžko však říci, v čem vlastně silných a zda lze mluvit o tradici - vždyť i v pohádkách Boženy Němcové, na svou dobu ženy vnitřně velmi emancipované, jakési prefeministky českého písemnictví, je to v drtivé většině případů princ nebo jiný muž, kdo zachraňuje princeznu, ženu. A stejně jako Němcová v 19. století asi nemohla psát jinak, tak i vyznění Hudečkové pohádky je velmi soudobé, aniž třeba ve všem vědomě formulované.
Statečná, chytrá, rozhodná Honza, která si ví rady, zachrání prince, jehož zlá královna nechala živořit připoutaného ke skále. Když jej však šťastně vyvede z královnina hradu, a chvílemi zesláblého jej dokonce přenáší, zjišťuje, že jde o slabocha, jemuž vlastně nakonec život vězně až tak nevadil a tu, která ho týrala, uznával. Mnohá současná žena, zvyklá o sobě rozhodovat, se pokouší "přenášet" i muže - výsledkem je pocit frustrace, často z mužského pokolení jako takového. Tu však Honza nepocítí - od prince odchází za svým snem o opravdovém muži. Však to bylo řečeno jasně: jde o pohádku...
|
Eva Hudečková: O ztracené lásce |
 Herečka Danica Jurčová v devítidílném seriálu O ztracené lásce. |
 Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce. |
 Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce. |
 Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce. |
 Záběr z devítidílného seriálu O ztracené lásce. |
