Nechcete se tolik let po pádu komunismu vrátit domů, do Gruzie?
Vlastně jsem nikdy neemigroval. Tehdy se všechno rozhodovalo v Moskvě - a v Moskvě mi řekli, že už točit nebudu. Přestal jsem se tedy věnovat filmu a dělal něco jiného. Najednou mě pozval Ševardnadze: To je škoda, že nic netočíte, co kdybyste odjel? Ale moc vás prosím, nezůstávejte tam. Tak jsem tedy odjel, natočil film ve Francii a vrátil se. Zašel jsem na Státní výbor pro kinematografii a tehdejší náčelník se mě zeptal: Neodnaučil ses za tu dobu mluvit rusky? A já na to: A ty ses za tu dobu konečně rusky naučil? Nelíbilo se mu, že jsem se vrátil. Tarkovského k emigraci vyprovokovali, nechtěl zůstat v cizině, byl svázán s Ruskem, velmi špatně to snášel. Ale dělali mu samé naschvály. Nebyla za tím žádná KGB, jen takoví malí úředníčci-idioti.
Dobrá, to byla minulost, ale dnes už přece zpátky můžete...
Velmi rád bych se vrátil do vlasti. Nechci strávit celý život v cizině. Jenže když jsem poprvé přijel domů, gruzínský film už neexistoval. Potřeba vlastnit film jako nástroj lživé propagandy skončila, vláda ho tedy přestala financovat. A jiný systém se ještě nezrodil. To, co dnes vzniká v Rusku, je systém, který se snaží kopírovat Hollywood. A to je návrat k stalinismu. Tehdy se také točily masové filmy napodobující Hollywood. Rusové měli vždy komplex méněcennosti vůči Americe. Přitom jsou si ty dvě země podobné: v Americe tvoří většinu obyvatelstva idioti, v Rusku jsou to prostě chudáci. Ruští dělníci sní o tom, že jednou budou žít jako američtí dělníci. To se ovšem nikdy nestane.
Moji kolegové v Tbilisi nemají práci. Je to tragédie, máme spoustu talentovaných režisérů, jenže natočí tak jeden film za šest až osm let - já ve Francii mám film každý rok. Jsem tedy bohužel nucen dál pracovat tam; točím gruzínské filmy mimo Gruzii.
Myslíte, že v Česku je to jiné?
Vy jste nebyli tak dlouho pod bolševikem. Udrželi jste si demokratického ducha. A snahu pracovat. Zatímco u nás - pětasedmdesát let bolševismu je hodně. Musí se vystřídat ještě alespoň dvě generace. Lidi nepředěláte ze dne na den. Tak za půlstoletí se něco změní. Gruzíni jsou velmi veselý a chytrý národ, snad na něco přijdou.
Kam zmizely poetické filmy z Gruzie, plné fantazie a humoru?
Dnes udávají tón multiplexy, kde je cítit popcorn. Zvítězila komerce, a ta je nelítostná. Mladý filmař by si měl velice dobře rozmyslet, do čeho jde: zda má hlavu i srdce na správném místě a zdá má co říct. Dnes je situace začínajícího filmaře snad ještě horší než za stalinismu. Vládne diktát trhu, málokdo chce riskovat. Skoro všichni se postupně přizpůsobili Hollywoodu. Já třeba nejsem moc nadšený tím, že Miloš Forman, který dělal v bývalém Československu úžasné filmy, začal po svém odjezdu do Spojených států adaptovat romány. To je nedůstojné. Filmař by měl mít svou hlavu. Adaptovat romány, to je to poslední.
Dá se říci, že váš nový film je protestem proti globalizaci?
Globalizace už nastala a je to velmi smutné. Jedete do světa a všude je to stejné. Když jsem v roce 1964 přijel prvně do Prahy, jezdily ještě staré tramvaje, průvodčí vykřikovali: Jízdenky, prosím! To byla pro mě jiná země. Zamiloval jsem se do ní. Potkával jsem se s neznámými lidmi, mluvil s nimi - než k vám vjely ruské tanky. To byl konec. Teď máte kapitalismus. Nedávno jsem byl v Praze a zjistil jsem, že je podobná jiným evropským metropolím. Možná to tak má být, ale je mi to trochu líto.
Vlastně jsem nikdy neemigroval. Tehdy se všechno rozhodovalo v Moskvě - a v Moskvě mi řekli, že už točit nebudu. Přestal jsem se tedy věnovat filmu a dělal něco jiného. Najednou mě pozval Ševardnadze: To je škoda, že nic netočíte, co kdybyste odjel? Ale moc vás prosím, nezůstávejte tam. Tak jsem tedy odjel, natočil film ve Francii a vrátil se. Zašel jsem na Státní výbor pro kinematografii a tehdejší náčelník se mě zeptal: Neodnaučil ses za tu dobu mluvit rusky? A já na to: A ty ses za tu dobu konečně rusky naučil? Nelíbilo se mu, že jsem se vrátil. Tarkovského k emigraci vyprovokovali, nechtěl zůstat v cizině, byl svázán s Ruskem, velmi špatně to snášel. Ale dělali mu samé naschvály. Nebyla za tím žádná KGB, jen takoví malí úředníčci-idioti.
Dobrá, to byla minulost, ale dnes už přece zpátky můžete...
Velmi rád bych se vrátil do vlasti. Nechci strávit celý život v cizině. Jenže když jsem poprvé přijel domů, gruzínský film už neexistoval. Potřeba vlastnit film jako nástroj lživé propagandy skončila, vláda ho tedy přestala financovat. A jiný systém se ještě nezrodil. To, co dnes vzniká v Rusku, je systém, který se snaží kopírovat Hollywood. A to je návrat k stalinismu. Tehdy se také točily masové filmy napodobující Hollywood. Rusové měli vždy komplex méněcennosti vůči Americe. Přitom jsou si ty dvě země podobné: v Americe tvoří většinu obyvatelstva idioti, v Rusku jsou to prostě chudáci. Ruští dělníci sní o tom, že jednou budou žít jako američtí dělníci. To se ovšem nikdy nestane.
Moji kolegové v Tbilisi nemají práci. Je to tragédie, máme spoustu talentovaných režisérů, jenže natočí tak jeden film za šest až osm let - já ve Francii mám film každý rok. Jsem tedy bohužel nucen dál pracovat tam; točím gruzínské filmy mimo Gruzii.
Myslíte, že v Česku je to jiné?
Vy jste nebyli tak dlouho pod bolševikem. Udrželi jste si demokratického ducha. A snahu pracovat. Zatímco u nás - pětasedmdesát let bolševismu je hodně. Musí se vystřídat ještě alespoň dvě generace. Lidi nepředěláte ze dne na den. Tak za půlstoletí se něco změní. Gruzíni jsou velmi veselý a chytrý národ, snad na něco přijdou.
Kam zmizely poetické filmy z Gruzie, plné fantazie a humoru?
Dnes udávají tón multiplexy, kde je cítit popcorn. Zvítězila komerce, a ta je nelítostná. Mladý filmař by si měl velice dobře rozmyslet, do čeho jde: zda má hlavu i srdce na správném místě a zdá má co říct. Dnes je situace začínajícího filmaře snad ještě horší než za stalinismu. Vládne diktát trhu, málokdo chce riskovat. Skoro všichni se postupně přizpůsobili Hollywoodu. Já třeba nejsem moc nadšený tím, že Miloš Forman, který dělal v bývalém Československu úžasné filmy, začal po svém odjezdu do Spojených států adaptovat romány. To je nedůstojné. Filmař by měl mít svou hlavu. Adaptovat romány, to je to poslední.
Dá se říci, že váš nový film je protestem proti globalizaci?
Globalizace už nastala a je to velmi smutné. Jedete do světa a všude je to stejné. Když jsem v roce 1964 přijel prvně do Prahy, jezdily ještě staré tramvaje, průvodčí vykřikovali: Jízdenky, prosím! To byla pro mě jiná země. Zamiloval jsem se do ní. Potkával jsem se s neznámými lidmi, mluvil s nimi - než k vám vjely ruské tanky. To byl konec. Teď máte kapitalismus. Nedávno jsem byl v Praze a zjistil jsem, že je podobná jiným evropským metropolím. Možná to tak má být, ale je mi to trochu líto.
 Komerce je nelítostná tvrdí režisér Otar Iosseliani. |
