Životy těch druhých

Životy těch druhých - Fotografie z filmu Životy těch druhých (2006) | foto: Bontonfilm

Hodný agent Stasi míří za Oscarem

Natočil jsem film o lásce, opakuje režisér Florian Henckel von Donnersmarck. Nicméně politika nejenže prostupuje děj jeho celovečerní prvotiny Životy těch druhých, ale provází také její cestu za úspěchem.

Východ žasne, Západ tleská: hrdinou snímku je totiž agent bývalé východoněmecké tajné služby Stasi, který při sledování uměleckého páru změní své postoje, a dokonce riskuje vlastní kariéru, aby své svěřence před režimem uchránil.

Nováček sbírá ceny
Zatímco jedni hovoří o idealizaci dějin, druzí snímek vynášejí do nebes. V každém případě se o něm hodně a vášnivě mluví, což je ten nejlepší předpoklad k mezinárodnímu triumfu. Německo, kde mají filmové návraty k minulosti země silné divácké zázemí, už Henckelův snímek dobyl.

Od loňské květnové premiéry na něj do tamních kin přišlo více než 1,6 milionu lidí. Kromě toho si začátkem roku 2006 Životy těch druhých připsaly čtyři Bavorské filmové ceny: nejlepšímu herci, jímž byl vyhlášen představitel agenta Ulrich Mühe, za scénář a režii pro Henckela a ještě pro tandem mladých producentů Quirina Berga a Maxe Wiedemanna.

Pak následovalo sedm filmových cen německé akademie zvaných Lola, dále titul Evropský film roku, o nějž takřka neznámý nováček Henckel připravil favorizovaný příběh mistra Pedra Almodóvara Volver, a konečně putování za Oscarem pro nejlepší neanglicky mluvený film.

Životy těch druhých mají velkou šanci: jednak je za nejlepší zahraniční film už vyhlásilo sdružení losangeleských kritiků, jednak se nominace Oscarů oznamují 23. ledna, vítězové 25. února – a právě v mezidobí těchto dvou termínů vejde německý
hit, jenž dosud objížděl jen filmové festivaly, do vybraných amerických kin. Současně s novým rokem se rozbíhá jeho distribuce také v dalších zemích světa.

Po stopách minulosti
Henckelův autorský příběh se vrací do roku 1984, na půdu tehdejší NDR, kde vládnoucí strana udržuje svou pozici pomocí tajné státní policie Stasi. Mühe v roli věrného stoupence režimu kapitána Wieslera dostane na úkol opatřit důkazy proti známému dramatikovi, jehož hraje Sebastian Koch, neboť o jeho přítelkyni
herečku v podání Martiny Gedeckové se zajímá ministr kultury.

Agent dvojici sleduje, odposlouchává ji, a jak proniká do jejich životů, poznává omezenost vlastní existence a zrůdnost moci, jíž slouží. Začne umělce krýt, jenže jeho šéfové něco tuší...

V roce 2004 zahájil Florian Henckel von Donnersmarck v Berlíně natáčení, kterému předcházely skoro čtyři roky strávené psaním a výzkumem. Mluvil se svědky, s bývalými zaměstnanci Stasi i jejich oběťmi. Jeho poradci se stali Manfred Wilke z komise pro vyšetřování Jednotné socialistické strany Německa – SED, bývalý plukovník Stasi Wolfgang Schmid či výtvarník Berliner Volksbühne Bert Neumann. I ve štábu pracovali lidé z někdejší NDR, třeba rekvizitář, jenž byl tehdy ve vazbě.

Na plátně se objeví ústředí Stasi na Normannenstrasse, nynější památník, jenž si uchoval „patinu“ NDR včetně kanceláří. Jako první směli filmaři točit v původních archivech Stasi, kde ještě zaznamenali ruční zakládání, nyní nahrazené moderním digitálním systémem. Jiná místa se od pádu berlínské zdi změnila natolik, že se nedala využít; a hlavně bývalou šeď nahradilo graffiti.

Ač se drama odehrává v Berlíně, tvůrci se hodně nacestovali. Filmovou laboratoř měli v Mnichově, skladatel Gabriel Yared, nositel Oscara za hudbu k filmu Anglický pacient, žije střídavě v Londýně a Paříži a hudba se nahrávala v Praze.

Dospělí měli strach
Třiatřicetiletý Henckel, který dosud točil krátké hrané filmy, se narodil v Kolíně nad Rýnem a vyrůstal v New Yorku, Berlíně, Frankfurtu a Bruselu. Slyší-li však výtku, že sám o životě v totalitě nemůže nic vědět, odpovídá:

„Mám spoustu dětských vzpomínek na návštěvy východního Berlína a NDR. Když mi bylo tak osm až deset let, připadalo mi velmi vzrušující cítit strach dospělých. A oni ten strach opravdu měli. Pozoroval jsem to na svých rodičích, když překročili hranice – oba se narodili ve východním Německu, proto byli pravděpodobně pečlivěji sledováni – i na našich přátelích z NDR v okamžicích, kdy je někdo viděl, jak se baví s lidmi ze Západu. Děti dokážou emoce hodně dobře vycítit,“ spoléhá se Henckel na svou pocitovou paměť.

A ještě jeden obraz nosil v paměti, pro změnu ze studií: záběr muže sedícího v pochmurné místnosti se sluchátky na uších. „Ten muž mě pronásledoval ve snech, až se z něj během let vyvinula postava kapitána Wieslera,“ líčí režisér. Třetí a nejdůležitější prvek do mozaiky však podle něj přinesli herci a lidé ze štábu, kteří pocházeli z východní části Německa a svěřili mu vlastní zkušenosti – prý mnohdy tak bolestné, že o nich mluvili vůbec poprvé.

Ostatně východoněmeckým hercem býval i představitel hlavní role, nyní hrdina několika filmů Michaela Hanekeho či dr. Mengele ve filmu Costy-Gavrase Amen. „I po roce velmi blízké spolupráce ho stále oslovuji pane Mühe. Je to muž, který si udržuje odstup. Očima se vám dívá přímo do duše; stejně tak se skrz ně můžete dívat do té jeho,“ říká režisér Henckel o svém hrdinovi, evropském herci roku 2006.

,