Hledání ztraceného času Marcela Prousta v aktuálním vydání Rybka Publishers
Románový cyklus vyšel v kartonovém boxu s reprodukcí slavného obrazu Georgese Seurata Nedělní odpoledne na ostrově La Grande-Jatte, která tvoří hřbety jeho sedmi dílů. Prodává se za 1790 korun. Přestože Michal Rybka sám nazývá svůj nakladatelský čin za "sebevražedný", tak věří, že si dílo své čtenáře najde i v "klipovitém" novém století.
Co vás k tomuto "sebevražednému" nakladatelskému činu vedlo?
Jedním z důvodů je určitě fakt, že od posledního vydání uplynula opravdu hodně dlouhá doba. Bezmála čtvrtstoletí. Situace, kdy jsou zájemci o takové dílo světové literatury odkázáni na antikvariáty a knihovny, se mi zdála nenormální. Pamatuju si, že jsem před lety na dovolené v Itálii viděl Proustův román v prodeji v obyčejné trafice.
Přitom je to vlastně paradox: první české vydání Hledání ztraceného času vyšlo poměrně velmi brzy, koncem dvacátých let. V řadě, možná většině evropských zemí si čtenáři museli počkat až do poválečného období. Například v Německu vycházel komplet až v letech 1953 až 1957 (jak známo, ve dvacátých letech se pustil do překladu Proustova Hledání Walter Benjamin, přeložil ovšem jen část).
Zhruba před dvěma lety jsem si řekl, že když se do toho nepustím já, tak celé dílo třeba už vůbec nevyjde. Situace na knižním trhu bude složitější a složitější a nakladatelé budou s ohledem na krizi stále opatrnější. Vnímal jsem to jako "sebevražedný" počin, ale v duchu jsem se zároveň přesvědčoval o tom, že vydání po těch letech řada lidí nadšeně přivítá.
Podpis Marcela Prousta
Jak dlouho se vydání připravovalo?
Mnohem déle, než jsem předpokládal. Převzali jsme překlady Prokopa Voskovce (díly 1 až 2) a Jiřího Pechara (3 až 7). Ukázalo se, že první dva díly vyžadují důkladnější revizi, než jsem původně myslel. Především díl Ve stínu kvetoucích dívek, který Voskovec vlastně nestihl dokončit. Původně jsem měl v plánu vydat román koncem loňského roku, zhruba pět měsíců poté, co jsem se domluvil s Jiřím Pecharem a dědici Prokopa Voskovce. Nakonec jsme vydání odložili o rok mimo jiné i proto, že jsem se přípravám nemohl věnovat nepřetržitě. Teď jsem ale rád, protože takto jsme měli více času na to, abychom vydání doplnili obsáhlejším doslovem, kterého se ujal velký znalec Proustova díla Josef Fulka.
Dělal jste si při úvahách o vydání nějaký předběžný průzkum, zda je o Hledání ztraceného času na trhu zájem?
Ne. Výsledky takového průzkumu by mě od mého záměru nejspíš odradily.
Co byl největší problém při přípravě této edice?
Největší problém? Všeho je strašně moc: 7 dílů, 3120 tiskových stran, více než milion slov!
Marcel Proust (1871 - 1922)Francouzský spisovatel a překladatel Marcel Proust je spolu s Jamesem Joycem považován za zakladatele moderního románu. Proslul zejména sedmidílným románem Hledání ztraceného času, který vyšel v letech 1913-1927. Pocházel z bohaté a kultivované rodiny, jeho intelektuální zájmy už od dětství podporovala především nebývale sečtělá matka. Proust se celý život potýkal se zdravotními problémy i s utajovanou homosexualitou, jejíž časté motivy se vyskytují i v Hledání ztraceného času. Mezi jeho největší literární vzory patří John Ruskin (jeho dílo i překládal z angličtiny), Michel de Montaigne, Gustave Flaubert, Fjodor Michailovič Dostojevskij a Lev Nikolajevič Tolstoj. Kromě Svého hlavního gigantického díla je autorem nedokončeného románu Jean Santeuil, který je považován za zárodek Hledání ztraceného času, dále raných drobnějších próz, které vyšly ve sbírce Rozkoše a dni, a řady časopiseckých textů a esejů na nejrůznější témata. |
Marcel Proust
Hledání ztraceného času má pověst knihy, o které všichni mluví, ale nikdo ji celou nepřečetl. Jak jste na tom vy osobně? A jak se podle vás Proust dneska vlastně čte?
Přečetl jsem to. Některé části velice pozorně, jiné méně. Ono se to čte docela dobře, jen to chce trochu trpělivosti. Ostatně největší potíž s Proustem nepředstavuje ani tak sám text jako jeho pověst. Nejrozšířenější představa je, že Proust byl jakýsi introvert, který se izoloval od okolního světa, uzavřel se do svého pokoje, kde se nimral ve svém nitru a "hledal ztracený čas".
Faktem je, že Proust se skutečně všemožně snažil zvukově izolovat prostředí, v němž psal. Byl posedlý tím, aby jej žádný vnější hluk nerušil v práci. Vypráví se, že když se někde v blízkosti domu, kde pracoval, objevili řemeslníci a pustili se do nějakých hlučných prací, vypravil se za nimi a "přeplatil je". Zaplatil jim tolik – a ještě trochu více – kolik měli za hotovou práci dostat s tím, že ale musejí okamžitě odejít.
Jacques Emile Blanche: Marcel Proust
To jeho pověst "divného pavouka" jen potvrzuje.
V každém případě ale než se uzavřel do své pracovny a výrazně omezil veškeré styky s okolím, hojně navštěvoval tehdejší mondénní salony a pohyboval se ve vyšších aristokratických kruzích, které pak tak půvabně vykreslil ve svém románu. Především je ale třeba říct, že Proust se neoddával jen jakémusi marnému hledání ztraceného času, nýbrž jej také našel (jak známo, poslední svazek románu se jmenuje Čas znovu nalezený).
A jestliže se od jisté chvíle rozhodl izolovat od světa, nebylo to proto, že by byl nějaký podivínský introvertní samotář, ale hlavně proto, aby mohl v klidu a nerušen vyvolávat z paměti vzpomínky a vjemy, které si během pobytu "venku" ukládal do paměti. Jako když se fotograf zavírá do temné komory, do níž nemá přístup světlo zvenčí, aby vyvolával fotografie. K tomu je třeba dodat, že Proustovi nešlo primárně o to, aby takto zachycoval své subjektivní dojmy a pocity, nýbrž aby prostřednictvím znovuprožívání minulosti dospěl k pravdě a k uchopení obecných "objektivních" zákonitostí a podstaty života.
Proust je ovšem vnímán skutečně jako "těžký" autor.
Každý, kdo přečetl Hledání, potvrdí, že Proust je mimořádně zábavný. Způsob, jakým například popisuje své postavy - přičemž na ně nahlíží jako nestranný pozorovatel, jako přírodopisec popisující nejroztodivnější druhy fauny a flóry - je často tak vtipný, že se člověk mnohdy neubrání smíchu.
Přece jen však vyžaduje určitou čtenářskou zkušenost.
Faktem je, že na Proustův styl, především na jeho komplikovaná souvětí, je třeba si zvyknout, postupně si jej osvojovat. U tohoto textu platí, že po něm nelze jen tak pohodlně klouzat. Ale když nespěcháte, časem zjistíte, že je to skutečně vzrušující čtení. A už vás to nepustí. Jako by se z toho stala droga.
Ukázka rukopisu a korektury Hledání ztraceného času Marcela Prousta
Zdá se, že opravdu mluvíte z vlastní zkušenosti.
Stalo se mi, že když jsem v průběhu četby neměl některý den svou "dávku", tedy aspoň pár stránek, měl jsem pocit, jako bych měl absťák. Roger Shattuck napsal, že nejlepší způsob, jak přistupovat k četbě Prousta, je vnímat ji jako jakousi "dlouhodobou terapii", či "postupné osvojování mentálních a tělesných úkonů a pohybů, které se vyvinuly v nějaké nám neznámé kultuře." Zkrátka když si člověk navykne na proustovskou gymnastiku, už si ji nechce odříkat. Nebo abych pro odlehčení parafrázoval doktora Štrosmajera ze seriálu Nemocnice na kraji města, který krátce před smrtí svěřuje mladému lékaři tajemství půvabu ortopedie: Proustovo dílo se nechává rádo dlouho dobývat, ale to vás nesmí zmýlit, ne abyste od něj utíkali jinam. Když vydržíte, ono vás pak obdaruje a poskytne vám velké rozkoše.
Hledání ztraceného časuMarcel Proust na svém životním díle pracoval plných čtrnáct let až do své smrti, jeho zárodky však literární vědci spatřují už ve starších autorových dílech. Román, odehrávající se v prostředí francouzské vyšší společnosti přelomu 19. a 20. století, je psán formou vzpomínek, ve kterých je děj zatlačen do pozadí ve prospěch úvah a líčení nálad a pocitů. Dílo nese hluboké filozofické podtexty, postavené na postulátech držitele Nobelovy ceny za literaturu Henriho Bergsona. Proustovými asociacemi se však četně prolínají i ve své době nekonformní témata, odkazy k dobovým reáliím, ale i zcela volné pasáže, blížící se básním v próze. Hledání ztraceného času bývá označováno za "román-řeku". Autorova idea "proudu vědomí" ovlivnila řadu literárních avantgardistů. Proustovo dílo patřilo mimo jiné ke zdrojům tzv. Nového románu (antirománu), který se ve Francii formoval v 50. letech minulého století. |
Vnímáte Hledání ztraceného času "jen" jako klasiku, nebo jako literární dílo, které promlouvá i k dnešku?
Nepovažuju se za znalce literatury, ale nevím o žádném jiném klasickém díle, které by bylo tak živou inspirací pro dnešní lidi. Proust se vlastně nečte jako klasika. Ve Francii zůstává tak živou referencí, že občas žasnete, kdo se na něj odvolává. Rozhodně to nejsou jen vyslovení intelektuálové. Občas uslyšíte nějakého ministra, jak vyloví z paměti citát z Prousta. Yves Saint-Laurent, když oznamoval ukončení své kariéry, citoval z Prousta (ostatně tento módní návrhář měl ve svém letním sídle pokoje pojmenované podle postav z Proustova Hledání ztraceného času).
Marcel Proust
Ve Francii v takových kruzích jistě stále patří znalost klasiky k dobrému tónu. Ale co takzvaní "řadoví čtenáři"?
Jsem přesvědčen, že i ti prožívají četbu Proustova románu velmi osobně. To se samozřejmě týká nejvíce těch pasáží, kde autor popisuje city, jejich zrod, proměny a peripetie, lásku, žárlivost, v nichž se každý čtenář najde. Protože je ale proustovská psychologie daleko bohatší než to, co si dnes běžně pod psychologií představujeme, a hlavně protože vlastně nezná pojem normálnosti nebo psychického zdraví či spokojenosti, umožňuje čtenáři v sobě rozpoznávat a objevovat prožitky, k nimž by možná sám nedospěl. Proust říká: "Dílo je jen jakýmsi optickým přístrojem, který spisovatel dává k dispozici čtenáři, aby mu umožnil rozeznat to, co by byl bez této knihy v sobě možná nezahlédl."
Nicméně styl Proustova díla je skoro v přímém rozporu s tím, na jaký druh literatury jsou čtenáři navyklí dnes.
Ano, navzdory pocitu blízkosti, navzdory tomu, že Proust umožňuje čtenáři (s velkou rozkoší) objevovat ve svém nitru pocity a stavy, které dosud třeba ignoroval, Proustovo Hledání promlouvá k dnešku možná paradoxně i proto, že nám je zároveň strašlivě vzdálené. Jestliže našemu postmodernistickému vnímání je dnes vlastní těkavé, klipovité fragmentování světa do malých částeček, do nespojitých světů, Proust, zjednodušeně řečeno, svým dílem budoval jakousi "katedrálu ducha". Své dílo promýšlel a komponoval jako soudržný celek, jehož smysl se postupně vyjevuje v průběhu textu. Takové vnímání světa je nám už dnes hodně vzdálené a cizí, a snad právě proto lze říct, že Proust je vlastně ideálním protilékem proti naší době.
Vaše vydání Hledání ztraceného času je bezesporu jedním z kandidátů na Magnesii Literu v kategorii Nakladatelský počin. Čistě teoreticky: kdyby tuto cenu získalo, předpokládáte, že by se o něj zvedl výrazně zájem v komerčním slova smyslu?
Vidíte, na to jsem nepomyslel. Zájem by to ale možná trochu zvedlo.
