"Za osudy zapomenutých filmů či herců jdu po své soukromé linii, bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá, a ještě jsem nikdy nelitoval," věří Suchý na poklady, které se občas vynoří na půdách. A Werich, to je jeho srdeční záležitost.
Před časem třeba zjistil, že v roce 1961 Werich hrál ve východoněmeckém historickém filmu Italské capriccio poměrně velkou roli Dona Marcia. "Tady se o tom nevědělo, kdežto v Německu se dal film koupit na videokazetě," vysvětluje.
Nové pátrání nasměroval Suchý za pomoci Petra Adlera, novináře žijícího v Kanadě, do Spojených států. "Neměli bychom se jednou provždy nechat odbýt informací, že filmová zkouška, kterou v Hollywoodu s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem natáčel po celou jednu noc sám slavný režisér Orson Welles, je nenávratně ztracena," líčí, proč oslovil řadu amerických institucí i osob.
S další misí zamíří do Rakouska. "V únoru 1967 začala Vídeňská Intercontinental-Filmproduction chystat svůj tehdy nejnákladnější film podle Puškinovy povídky Poštmistr, pod anglickým názvem Midnight in Moscow - Půlnoc v Moskvě - a v mezinárodním obsazení," vypráví Suchý.
"Hlavní roli dostal Werich, jeho dceru měla vytvořit francouzská hvězda Anna Karina a z Ameriky se očekával představitel Old Shatterhanda, herec Lex Barker. Hudbu k filmu prý už nahrál podle ruských lidových melodií symfonický orchestr z Monte Carla s dirigentem Erwinem Halletzem. Natáčet se mělo v létě a počítalo se, že Werich stráví v Moskvě celé prázdniny," líčí Suchý projekt, který se nakonec neuskutečnil. Přesto zkusí v Rakousku zjistit, zda se nezachovaly alespoň záběry ze zkoušek s Werichem.
Právě ve druhé půli 60. let stihl Werich několik zahraničních děl: ve špionážním filmu Assignment K hrál doktora Spieglera, ve válečném dramatu s Anthony Quinnem Dvacátá pátá hodina zase důstojníka Constantina a v bondovce se Seanem Connerym Žiješ jen dvakrát dostal roli ústředního zlosyna; na poslední chvíli jej nahradil Donald Pleasence. S nástupem normalizace se však Werichova filmová dráha uzavřela a zdá se, že dnes už se nic nového o ní dozvědět nedá.
Nicméně Suchý náhodou v jednom sklepě objevil animované dílo s Werichovým komentářem Moje žena Penelopa. "Šestiminutový barevný snímek vznikl roku 1955 ve studiu Bratři v triku, je jediným kresleným filmem Miloše Nesvadby, režíroval jej Eduard Hoffmann, a kdyby se na konci neobjevila poštovní spořitelní knížka, člověk by si ani neuvědomil, že je to film reklamní," říká nadšený lovec kuriozit.
A míří ještě dál proti času. "V červenci 1936 přijel Werich na Oravu se svými bratranci a kameramanem Jindřichem Brichtou točit film o lovu hlavatek, prý pro Anglii; Werich jej dokonce podle svého scénáře režíroval. Ale nedokončil; snad některé natočené pasáže prodal," napovídá Suchý směr příští své výpravy do neznáma. Třeba bude mít štěstí jako nedávno, kdy našel amatérský film z roku 1943 Srdce za šluka, v němž se svými dcerami hráli Jára Kohout a Eman Fiala.
