Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE
ALBUM TÝDNE
Britský, v Americe domestikovaný kytarista John McLaughlin je dnes už veteránem scény, která kdysi spojila jazz s rockem v novou kvalitu. Někdejší spoluhráč Milese Davise, posléze leader vůdčí fusion kapely Mahavishnu Orchestra, průkopník world music v čele "indicko-jazzových" Shakti a protagonista spousty dalších projektů vydal nové album Industrial Zen (Verve/Universal)
Toho, kdo McLaughlina před pár měsíci viděl v Obecním domě v čele obnovených akustických Shakti, případně toho, kdo zná McLaughlinovu hudbu z posledních let, jdoucí po lyrické linii a dotýkající se soudobé vážné hudby, možná Industrial Zen překvapí.
Na většině alba totiž zní fusion, často nikoli nepodobná tomu, co od McLaughlina známe ze sedmdesátých let. Pravda, kabát své hudbě navlékl nový - rytmy jsou většinou naprogramované, zvukové "prostředí" alba je vůbec technologické a plné klávesových i kytarových syntezátorů. Podstata McLaughlinovy hudby ale udržuje jasnou kontinuitu s minulostí.
Leccos ostatně napovídá i fakt, že některé ze skladeb mají svého adresáta: úvodní For Jaco je věnována geniálnímu basistovi Jaco Pastoriovi, ve Wayne´s Way nepochybně oslovuje saxofonistu Waynea Shortera (nápovědou je i sopránsaxofon Ada Rovettiho), Senor C.S. nemůže být nikdo jiný než Carlos Santana, také McLaughlinův někdejší spoluhráč a východní "spolumystik".
Industrial Zen je tedy do jisté míry ohlédnutím. Vzhledem ke kvalitě alba je to ale ohlédnutí, které má smysl.
JEŠTĚ VYŠLO
Brazilská zpěvačka a kytaristka Rosa Passos je sice poměrně známá i v jazzovém světě (má za sebou např. společné album s kontrabasistou Ronem Carterem), její sólová alba, jako je i to poslední s jednoduchým názvem Rosa (Telarc/Classic), jsou ovšem čistá latina. Samozřejmě nechybí jeden "povinný" Antonio Carlos Jobim, spoluautorkou většiny písní je ovšem zpěvačka sama. Zadumané samby, zazpívané nádherným hlasem a doprovázené účelnou kytarovou hrou jsou jako stvořené k letnímu lelkování.
Mimořádně zajímavé album vzniklo na české scéně. Zpěvačka Ridina Ahmedová má za sebou bohatou praxi v jazzových kapelách, ale třeba i v elektronickém projektu Floex. Už několik let se ale především věnuje zcela sólovému zpívání, kdy na sebe elektronickou cestou v reálném čase vrství jednotlivé party svého hlasu až do podoby sboru. Album Hlasem (Amplión Rec.) je vlastně studiovým záznamem tohoto vystoupení. Stylově je její projekt pochopitelně nejednoznačný - fakt zařazení uvolněného Afro Blue Johna Coltranea je spíš jen vzpomínkou na jazzová léta než žánrovou nápovědou.
Chicagské hudební vydavatelství Alligator Records je v současné době asi nejvýznamnějším bluesovým labelem. V těchto dnech slaví pětatřicáté výročí založení a stejně jako před pěti, deseti či patnácti lety přichází s ohlédnutím v podobě - tentokrát dokonce dvojdiskové - kompilace nahrávek z dosud vydané produkce, nazvané 35 x 35. Nalezneme zde nahrávky jak bluesových klasiků, se kterými Alligator začínal (Hound Dog Taylor, Big Walter Horton, Albert Collins, Johnny Winter ad.), tak těch, které vydavatelství pro současnou scénu objevilo a udělalo z nich hvězdy první velikosti - Shemekia Copeland, Corey Harris, C. J. Chenier, Saffire ad.
