Když před pěti lety vyšel první díl (s podtitulem Světová válka a nukleární mír 1938-64), vyvolal nadšenou odezvu. Odborníci, kteří jej pak ve výroční anketě měsíčníku Dějiny a současnost o historickou publikaci roku 2004 vynesli na stupně vítězů, zhusta hovořili o práci vysoce převyšující dosavadní domácí produkci na dané téma.
Karel Durman (* 1932)Historik, působil v 60. letech na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Specialista na moderní dějiny Blízkého východu. V roce 1970 v rámci normalizačních čistek z univerzity vyhozen, živil se jako noční hlídač a posléze jako rešeršér Státní technické knihovny. V roce 1980 emigroval do Švédska, kde se stal profesorem východoevropských dějin na univerzitě v Uppsale. |
Vyzdvihovali záběr, s nímž autor dokázal skloubit rošády klíčových hybatelů světové politiky s děním v relativně zapadlých koutech třetího světa do jednoho komplexního útvaru, suverénní zvládnutí literatury a navrch svěží styl, v tuzemské historické obci nepříliš často vídaný. Výhrady byly, leč drobné.
Od Johnsona k Jelcinovi a ještě o kus dál
Mnohé z toho, co bylo tehdy napsáno, lze přenést i na druhý díl. Ten pokrývá politické dění ve světě od atentátu na Kennedyho a Brežněvova převzetí moci v Kremlu po rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Závěrečná kapitola s příznačným názvem "Nový světový nepořádek 1992-2008" dovádí řečené ve zhuštěné formě do současnosti.
Opět se zde velmi přirozeně mísí líčení politických zápasů světových lídrů s děním na "vedlejších hřištích". Durman zdánlivé těká mezi centry a periferiemi světové politiky, ve skutečnosti je však jeho text velice soudržný. Čas ani věk jeho schopnost čtenáře uchopit a vyplivnout o několik desítek stránek dál obrousil jen nepatrně.
Některé partie - zvláště ty týkající se sovětského bloku - už zainteresovaní částečně znají z jeho starší a ceněné práce Útěk od praporů: Kreml a rozpad impéria 1964-91, vydané před jedenácti lety. Zde je konfrontoval s novými poznatky a v úctyhodném záběru provázal s líčením politických procesů a událostí v západní Evropě a zemích třetího světa.
A právě tato místa mají pro čtenáře, který dění v oněch zemích, přefiltrované komunistickou propagandou, vnímal stylem "jedním uchem tam, druhým zpátky" (a přesto to v něm zanechalo stopy, takže dodnes ví, co to byla Fronta národního osvobození Farabunda Martího a jak Cyril Smolík-Bonn v Československé televizi dramaticky spílal západoněmeckým revanšistům zvedajícím hlavu) velké kouzlo a přínos.
Státy označované v tehdejším newspeaku "rozvojové země socialistické orientace", kráčející v dobovém tisku směle vpřed k lepší budoucnosti, se zde zjevují ve zcela jiném světle.
Popely ještě žhavé jsou navíc knihou, jejíž závěry nebudou "jednohlasně schváleny". Autorovy soudy mnohdy jdou proti ustáleným představám a stereotypům. Zvláště ctitelům ducha a ideálů 60. let se nejspíš několikrát zatmí před očima: Durman v tomto období, které označuje za "zamořená léta", shledává zárodky některých neduhů současného světa a zvláště radikální hnutí té doby nekompromisně tepe.
Občas v těchto chvílích - najmě tam, kde pro své teze hledá důkazy v oblasti tehdejší popkultury - vydává na dost tenký led. Například když interpretuje písně Beatles nebo mluví o festivalu ve Woodstocku.
Může to vypadat jako mírně žlučovité nepochopení jedné generace a epochy. Ale spíše se zde naplňuje historikova potřeba "neulpívat na klišé, jít za třeba nepopulární pravdou a namísto paušálních soudů hledat nuance" vyslovená v závěrečné partii knihy. A právě zde možná lze hledat klíč k Durmanovu dílu, které lze bez nadsázky označit zneužívaným slovem "stěžejní".
Karel Durman: Popely ještě žhavé: Konce dobrodružství 1964-91
vyd. Karolinum, 560 stran
